Rozhovor s Hanou Švajdovou

Klavíristka a pedagožka Hana Švajdová 

Pochází z hudební rodiny. Na konzervatoři P. J. Vejvanovského v Kroměříži vystudovala klavír, pak pokračovala na uměleckopedagogické katedře Pedagogické fakulty Ostravské univerzity. V koncertní, skladatelské, metodické i pedagogické práci se věnuje propagaci děl českých, zejména soudobých autorů pro děti a zaměřuje se na integrování autorské tvorby a improvizace do výuky ZUŠ. Je vedoucí klavírního oddělení ZUŠ “Žerotín” Olomouc, krajskou metodičkou oboru skladba a členkou Klubu moravských skladatelů Brno. Radost jí přináší každodenní interakce s žáky a společná kreativní tvorba. Když je nejhůř, pomůže jí příroda a ticho. 

Rozhovor

Jak správně učit hudbu? Směroplatné jsou jen jiskřičky radosti v očích, říká ceněná pedagožka Hana Švajdová  

Jako studentka klavíru měla Hana Švajdová zpočátku smůlu na učitelky, které se ji snažily přetvořit k obrazu svému. I proto se teď svým žákům snaží šít hodiny na míru. Vede je k improvizaci a nebojácné práci s chybou, zařizuje jim koncerty a aktivně je doprovází ve stipendijním programu MenART. „Dlouhodobá spolupráce se skvělými mentory, podpora, inspirace, přátelství a chráněný prostor pro vývoj, to vše žáky i mě neskutečně posouvá,“ říká pedagožka, jíž letos MenART ocenil za mimořádný pedagogický přístup. 

Hru na klavír učíte od svých osmnácti, posledních pětadvacet let na ZUŠ „Žerotín“ Olomouc. Co vás na téhle profesi nejvíc baví?  

Každodenní výzvy při práci s jednotlivými žáky a hledání nejlepší cesty pro každého z nich tak, aby mohli prožít svůj úspěch. V hodinách dávám důraz na partnerství, baví mě postupné objevování a formování jednotlivých osobností tak, aby se mohly čelem postavit všem životním výzvám a hudba jim zůstala přítelem a radostí. Prostě jim neustále hledám jiskřičku v očích. 

Jakým způsobem ji dolujete, když žák nebo žákyně nemá zrovna dobré období?  

Důležitá je vzájemná důvěra, neustálá interakce a pozorné naslouchání. Jsou i výjimečné hodiny, kdy s žákem jenom mluvíme nebo si hrajeme jen tak pro radost. Snažím se pochopit, co zrovna potřebuje, a domluvit se, jak realizovat jeho i mé představy. Cestu, jak překonat nelehká období, je možné najít vždycky, a potom třeba uděláme i víc práce, než jsme původně čekali. Je velká pravda, že těžkosti posilují a spojují.  

Na letošním závěrečném koncertu vaší ZUŠky jste dostala od svého žáka jako dárek skladbu. Zdá se mi to jako důkaz absolutní důvěry. 

Ta skladba se jmenuje Minibalada a napsal ji David Vlček, dvojnásobný stipendista akademie MenART, jehož mentory byli Marcel Bárta a Beata Hlavenková. David je málomluvný, tak mi asi napsal skladbu, aby mohl říct vše, co má na srdci. Nejsem jeho první pedagog, přišel ke mně až v jedenácti, ale až se mnou začal pronikat do tajů improvizace a kompozice. Kvůli jeho talentu a vnitřnímu světu jsem začala tvořit metodiku improvizace a skladby pro žáky ZUŠ, on byl ten, se kterým jsme hledali nové obzory. Společně jsme prožili dva úžasné ročníky MenARTu, které nás vytrhly z komfortní zóny klasické hudby a otevřely nám svět hudby bez hranic. Skončilo to obrovským úspěchem, David získal Zlaté pásmo ve Skladatelské soutěži ZUŠ a hlavně úspěšně složil přijímačky na obor kompozice na brněnskou JAMU, kam nastupuje na podzim 2024. 

V rozhovorech mluvíte nejen o interpretaci hudby, ale také o vlastní tvorbě a improvizaci. Klavír jste vystudovala na konzervatoři, improvizaci se věnujete až posledních patnáct let. Do té doby vám prý přišlo nemyslitelné zahrát si jen tak pro radost. Co se tedy ve vašem vnímání hudby změnilo? 

Jsem typ klasické poctivé pianistky, kterou vždy učili, že notový zápis autora je bible, a kterého nikdy nenapadlo jen tak tvořit. Pak mě ale potkalo doslova zjevení v podobě úžasného člověka a propagátora improvizace Petra Hanouska, který učí všechny bez rozdílu naslouchat svému nitru a svobodně se vyjádřit. V té době jsem procházela náročnou životní situací a hledala způsob, jak se posunout dál jako pedagog i člověk. Začala jsem zkoušet nové možnosti a naslouchala nemnohým kolegům, kteří se v té době kreativním disciplínám věnovali. V čase covidu jsem začala vyhlašovat improvizační výzvy inspirované barvami, zvířaty či přírodou a vznikly z toho nádherné nahrávky publikované na YouTube. Pokračuji dál, vyvíjím se a hledám nové formy interpretace, které nejen mým žákům poskytnou pocit svobodné tvorby a možnost vyjádřit, co ve světě, který je čím dál víc zaměřený na výkon a hmotný úspěch, skutečně cítí.  

Jak se ve vaší pedagogické praxi stavíte k chybám?  

V klasické výuce je chyba prostorem pro zlepšení a posun. Pokud skladbu interpreti prožijí jako příběh a podělí se s publikem o svůj pohled, chyba v proudu hudby vlastně nic neznamená. V improvizaci chyby neexistují, do hudby patří všechno, jen se s tím musí odvážně pracovat. Nejkrásnější okamžiky napětí a gradace mnohdy vzniknou právě z chyby. Pokud se to všechno propojí, žák nabude pohotovost, zručnost a odvahu, se kterou se dostane i z nejhorší chyby třeba v Mozartovi. Nedat se, to je ta nejcennější životní zkušenost a dovednost.  

Jak se u vás rodil vztah k pedagogice jako takové?  

Pocházím z rodiny muzikantů a pedagogů, ti jsou stále mojí největší inspirací.  Jako studentka jsem měla smůlu na učitelky, které mě násilím chtěly přetvořit k obrazu svému, a obrovské štěstí na výjimečné pedagogické osobnosti, které mi daly možnost být sama sebou a růst. Zejména profesor Rudolf Bernatík z Ostravské univerzity byl pro můj lidský i muzikantský život zcela zásadní, protože mě vrátil zpátky ke kořenům hudby v mém srdci a pomohl mi najít vnitřní klid a důvěru ve vlastní instinkty v době, kdy jsem se bez úspěchu snažila zavděčit ostatním. Takže i já se teď snažím zalévat a nekřivit. 

Předpokládám, že v ZUŠce dlouhodobě vydrží hlavně děti, které hudba baví, rády experimentují, rády se učí. Jakou definici má podle vás talent? Rozpoznáte ho?  

Podle mě má talent každý. Já si žáky nevybírám, pracuji s těmi, kteří u mě chtějí studovat. Jen musíme společně s rodiči najít cestu každého z nich. Mám ráda citát Ivo Kahánka, že talent je touha. Je to pravda, a na společné cestě ji musíme hledat a naplňovat. Nejhorší je ubít ji přehnaným nebo naopak nedostatečným očekáváním. 

Jak si ověřujete, že cesta, kterou jste si pro práci se studenty vybrala, je správná? 

Stále se učím, jezdím po seminářích klasické výuky i autorské tvorby, hledám na internetu, čtu knihy, diskutuji s kolegy i žáky, neustále hledám možnosti a cesty. Žádné razítko kvality neexistuje. Směroplatné jsou jedině jiskřičky radosti v očích. 

V rozhovorech mluvíte o tom, že se žákům ve vaší ZUŠce snažíte zařídit co nejvíc koncertů. Proč je podle vás vystupování důležité? 

Termín je hybatelem děje! Jako dítě jsem neviděla důvod, proč cvičit na nástroj, když jsem před sebou neměla vystoupení. Hraní před lidmi je nesmírně důležité z hlediska hledání sebevědomí, odvahy postavit se výzvě, ale také schopnosti podělit se o radost. Moje třída má koncerty v galerii s kavárnou, kde do vystoupení zní cinkání skleniček, ale i na prestižních festivalech s erudovaným publikem v Praze, Brně či Ostravě. Někdo hraje čtyřicetkrát, někdo čtyřikrát ročně. Nikoho ale nenutím, jen dávám prostor.  

MenARTu jste se s různými žáky zúčastnila čtyřikrát. Proč jste se do akademie se svými žáky zapojila? 

MenART dává talentu křídla. Mentoři i realizační tým do projektu vkládají celou duši, pracují s neuvěřitelným vypětím tak, aby výjimečné žáky i jejich zvídavé pedagogy posunuli ve vzájemném hledání a růstu. Mít možnost celý rok pracovat s tak inspirativními osobnostmi, jako byli v našem případě Ivo Kahánek, Marcel Bárta a Beata Hlavenková, sledovat práci a vývoj celé vzájemně propojené skupiny a najít úžasné přátele a nové spolupracovníky je opravdu velký dar. Díky MenARTu jsem i já sama našla nové směry a troufla jsem si do netušených projektů. A to nemluvím o vývoji, který jsem sledovala nejen na svých žácích. Projekt MenART tu byl zoufale zapotřebí.  

MenART a žáci očima Hany Švajdové 

 
Viktor Skýpala: klavír 
2019/2020: Mentor Ivo Kahánek 

Viktor se dostal do MenARTu rok před přijímacími zkouškami na konzervatoř. Pro jeho lidský i hudební vývoj bylo stipendium opravdu zásadní, protože se v té době intenzivně hledal. Díky společné práci, skvělému přístupu mentora i báječnému vzájemnému přátelství všech stipendistů ze skupiny, kteří si stále fandí a setkávají se, našel Viktor svůj cíl: vyhrál několik soutěží a od září bude studovat už 3. ročník oboru klavír na konzervatoři Brno. Pro mě bylo zajímavé nahlédnout do kuchyně tak fantastického muzikanta, jakým je Ivo Kahánek, a také setkání s ostatními pedagogy. Stále držíme při sobě a čerpáme vzájemnou inspiraci.”  

 
David Vlček: autorská tvorba 
2021/2022: Mentor Marcel Bárta 
2023/2024: Mentor Beata Hlavenková  

David se dostal poprvé do MenArtu v době, kdy začal přecházet od čisté improvizace k autorské tvorbě. Oba jsme v té době byli ve stádiu intenzivního hledání cesty. Stipendium u Marcela Bárty pro nás oba bylo zprvu velkým šokem, dostali jsme se totiž do světa obrovsky vzdáleného světu klasické hudby. Postupně jsme se v něm zorientovali a vybrali jsme si přístupy a směry, které nás obohatily a posunuly dál. David si začal víc věřit, naučil se naslouchat svým instinktům a nenechat si je vymluvit.  

Spolupráce Davida s Beatou Hlavenkovou pak byla přímo snová. Ve všech směrech tvorby dostal obrovskou uměleckou podporu a nálož cenných rad i z oblasti praktického využití a reálných možností profesionální práce. Vědomí, že to má smysl, mu dalo sílu složit přijímací zkoušky a od září 2024 nastoupí ke studiu kompozice na JAMU ve třídě prof. Ivo Medka. Díky přátelství a inspiraci navíc se stipendistkou Frídou Oratorovou založil autorské duo, které má za sebou několik koncertů.  

Daniel Hodgkins: autorská tvorba 
2022/2023: Mentor Beata Hlavenková 

Spolupráce ve třídě Beaty Hlavenkové pro mě byla na mé cestě světem autorské tvorby druhým zjevením. Její umělecká erudice a zároveň nevyčerpatelné nadšení a zájem o každého jednotlivého stipendistu i pedagoga tak, aby rostli směrem, ve kterém je jim dobře, na mě udělaly nejhlubší dojem. Daniel se vyvíjel v oboru klavírní kompozice, kde jsem díky předchozím znalostem už měla trochu zkušenosti, a také jako autor popových písní. Tady mu byla Beata nejcennější rádkyní. Díky MenARTu našel svou životní cestu, nastoupil ke studiu zvukové tvorby na pražské HAMU. Zároveň pořádá autorské písňové recitály se svým otcem. 

Rozhovor s Marií Karenovou

Marie Karenová vystudovala oděvní tvorbu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v době, kdy na škole působil i sklářský výtvarník Stanislav Libenský; společné diskuse o přístupu k životu dodnes vnímá jako formující. Věnovala se restaurování oděvů (ze sbírek Židovského muzea, Uměleckoprůmyslového musea, Národní galerie v Praze či Arcidiecézního muzea v Olomouci), kostýmní tvorbě pro Černé divadlo Jiřího Srnce, ilustraci, animovanému filmu, fotografii i malbě. Žije střídavě v podhůří Orlických hor a v Praze, kde na Církevní střední škole Jana Boska vyučuje šití. Na ZUŠ Králíky už pětatřicet let vede výtvarný obor.   

Rozhovor:

Pohled na umění je potřeba kultivovat odmala, říká výtvarnice a ceněná pedagožka Marie Karenová  

Miluje oblast pod Orlickými horami a Králickým Sněžníkem, a i proto se svými žáky často pracuje s motivy zdejší krajiny. Výtvarný obor na ZUŠ Králíky vede Marie Karenová už petatřicet let, přičemž mezi její nejslavnější absolventy patří módní fotograf Ladislav Kyllar, který pracuje i pro značku Balenciaga. Jako by se uzavřel kruh: Marie Karenová totiž vystudovala oděvní tvorbu a v mládí toužila po kariéře v Paříži. Letos ji stipendijní akademie MenART ocenila za mimořádný pedagogický přístup. S jakými nástrahami se jako učitelka v ZUŠce na malém městě potýká? I o tom je tento rozhovor.  

Výtvarný obor na ZUŠ Králíky vyučujete už pětatřicet let. Jak si vás tohle čtyřtisícové město našlo?  

Původně jsem na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze (VŠUP) studovala oděvní tvorbu a mým snem bylo navrhovat krásnou módu. Jenomže už na škole se mi narodilo první dítě a život se otočil jiným směrem. Jak děti přibývaly a bylo potřeba je zaopatřit, rozhodla jsem se pro učení, protože součástí studia na na VŠUP byla i státní zkouška z pedagogiky a psychologie. Do Králík jsem se dostala s posledním partnerem v době, kdy jsme měli celkem tři děti. Jeho kamarád se odstěhoval do Orlických hor a partner slíbil, že mu pomůže s nějakými opravami. Kraj se nám tak zalíbil, že jsme se tam začali poohlížet po místě k životu. V té době jsem restaurovala textil, což je práce, která se dala dělat doma, a tak když jsme objevili zpustlou faru v Dolních Boříkovicích a pan farář nám ji nabídl k pronájmu, rozhodli jsme se, že zůstaneme. Když děti začaly chodit do Králík do školy, začala jsem v tamní ZUŠce učit právě výtvarku.  

Sama jste se v životě věnovala řadě výtvarných technik: restaurování textilu, návrhům kostýmů, fotce. Jak se tahle mnohost propsala do vaší výuky na ZUŠce? Jak vypadají hodiny paní učitelky Karenové?  

V hodinách bychom se měli dotknout řady technik, aby si děti vyzkoušely, co všechno se dá ve světě výtvarného umění dělat. Inspirujeme se vším, co nám přijde zajímavé, a techniky tomu přizpůsobujeme. Děláme grafiky, krajinomalbu i scénografi. Náš výtvarný obor je malý, máme padesát žáků. Ale už jsem si vychovala nástupkyni, absolventku keramiky na UMPRUM, která moje žáky pomalu přebírá.  

Králíky jsou malé město a tuším, že ne všichni vaši žáci touží po experimentování. Chodí za vámi s tím, že by se raději věnovali nějaké konkrétní technice?  

Ve velkém městě se do ZUŠky dostávají děti s vyhraněným zájmem, na malém ale přicházejí všechny, které chtějí dělat něco rukama. Těm by se hodil spíš nějaký konkrétní kroužek. Děti také často nacházejí inspiraci na internetu a chtějí dělat jen to, co jim pochválí jejich kamarádi anebo rodiče. Já se jim pak snažím objasnit, že takhle se umění posuzovat nedá, a vysvětluji jim, co všechno jim znalost umění může do života přinést. 

Máte pocit, že jste se za dobu vaší pedagogické praxe naučila rozpoznávat talent?  

Talent chápu jako potřebu tvořit navzdory názorům okolí. Talentované dítě bych poznala, kdyby si ve skupince spolužáků zaujatě kreslilo to, co vidí kolem. Na přijímačkách do ZUŠky ho ale objevuji těžko. Děti přinesou práce, které jim chválí doma, případně které nakreslily ve školce. Jeden výkres stejný jako druhý. Na místě je většinou ještě prosím, aby zkusily nakreslit reálnou věc, třeba sklenici nebo jablko. Je pak zajímavé sledovat, jak se k tomu kdo postaví. Pohled na umění je zkrátka potřeba kultivovat už odmala. 

Do stipendijního programu MenART jste nakonec doprovodila tři žačky. Jaká to pro vás byla zkušenost?  

Každé dítě zvládne jinou míru zátěže, a ta se nedá odhadnout dopředu. Do kurzu k sochaři Michalu Gabrielovi se přihlásila dívka, která krásně modelovala podle předlohy a toužila se věnovat soše. Záhy se ale ukázalo, že pan Gabriel jde zejména po 3D tisku. Žačka neunesla, že se po ní chce něco jiného než to, na co byla zvyklá, navíc ostatní účastníci se v kurzu pohybovali jako ryby ve vodě. Takové situace vás přivedou k myšlence, jak to udělat, abyste dítěti neublížili, abyste ho neotrávili a neodradili. Všechno je ale individuální, kurz místo ní absolvovala jiná dívka, kterou 3D tisk bavil a nakonec šla na střední výtvarnou školu. Další stipendistce Jasmíně Rosenbergerové, která chodila k Tomáši Císařovskému, vybrala porota dva portréty Antonína Dvořáka do obalu dvořákovského cédéčka Ivo Kahánka. Třetí stipendistka Erika Le Qui Dao si pod vedením Štěpánky Stein fotografii zamilovala a myslím, že cestou fotky půjde i nadále.  

Odnesla jste si z MenARTU i nějaké praktické tipy a impulsy?  

Ano. Jakmile moji žáci přijdou mezi ostatní stipendisty a vidí, že ti si s sebou přinášejí množství prací, je to pro ně velmi motivující. MenART člověka zkrátka nesmírně nakopne. Důležité také je, že vidí výsledek své práce v podobě výstavy. Fakt, že věci dotáhnou a že se mohou pochlubit výstavou s velkým diváckým zájmem, žáky hodně posouvá.  

Já sama jsem si pak z MenARTu odnesla sílu k vlastní tvorbě a radost z poznání, že fantazie je silnější než vědění a sny jsou silnější než skutečnost, což je citát Roberta Fulghuma. Ve škole máme starou tabuli, na které se řeže, lepí, natírá. Jednou jsem tu tabuli myla a proti světlu se mi zjevily abstraktní obrazy. Kolik let, nápadů, úsilí i nezdarů žáků a žaček se na ní odráží! Tématem letošní výstavy skupiny Štěpánky Stein je Bylo nebylo, a právě tento motiv jsem u té tabule fotograficky zpracovala. Fotky nedávno vystavila Galerie hlavního města Prahy na plotě na Václavském náměstí v místech, kde se staví tramvajové koleje.  

Kde hledáte inspiraci a pohon pro svůj pedagogický motor?  

Největším motorem je pro mě poznání, že umění je jedním z prostředků vzájemného setkávání a poznávání se. Mít možnost a sílu předat tuto myšlenku svým žákům vnímám jako své poslání. Taky sleduji britský web accessart.org.uk další podobné skupiny. Jejich nápady jsou podobné těm mým. Jsem v kontaktu s UMPRUM a sleduji, čemu se věnují její absolventi. Největší důraz ale kladu na kresbu podle skutečnosti. Dost toho vymyslím ve vlaku na trase Králíky – Praha, často spřádám myšlenky, co budu s dětmi v hodině dělat, jak jim vše vysvětlím tak, aby to pochopily a aby to dělaly rády. Často se také vracím k výtvarné čítance Obrazárna v hlavě od Pavla Šamšuly. Kdybych měla doporučit nějakou knihu, byla by to tato.