Ocenění za mimořádný přístup při výchově generace mladých umělců u příležitosti slavnostního zahájení 8. ročníku Akademie MenART obdrželi tři pedagogové. Taťána Vejvodová ze ZUŠ Ilji Hurníka, Praha, Simona Mikešová ze ZUŠ Sokolovská, Plzeň a Marek Bělohlávek ze ZUŠ Střezina, Hradec Králové byli oceněni za svou dlouholetou a inspirativní práci s mladými talenty.
Ocenění pedagogové převzali Cenu MenART z rukou Jaroslava Millera, předsedy NAÚ a proděkanky Univerzity Palackého Petry Šobáňové.
Nad slavnostním večerem převzali záštitu ministr kultury ČR Martin Baxa, Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, náměstek primátora města Olomouce Viktor Tichák a proděkanka Univerzity Palackého Petra Šobáňová.
Fotogalerii si můžete prohlédnout zde.
"Učení mi dělá velkou radost. Věřím, že můj zápal pro věc je nakažlivý"
Cenou MenART pro výjimečnou pedagožku ZUŠ oceněná Taťána Vejvodová o sobě mluví jako o šťastném člověku, a radostné hře na klavír učí děti už přes čtyřicet let. V MenARTu byla tato pedagožka ze ZUŠ Ilji Hurníka v Praze se svými žáky už šestkrát, jejím studentům se daří i na klavírních soutěžích. Její metoda je zdánlivě jednoduchá: najít každému žákovi cestu šitou na míru. I kdyby se na ní mělo třeba házet míčem.
Rozhovor s Taťánou Vejvodovou
Klavíristka a pedagožka Taťána Vejvodová
Vystudovala klavír, cembalo a varhany na konzervatořích v Teplicích, Brně a Praze. Působila jako korepetitorka a učitelka přípravné hudební výchovy klavíru a cembala v ZUŠ Skuteč. Od roku 1983 vyučuje klavír v ZUŠ Ilji Hurníka Praha 2. Pauzu si dala na dva roky, kdy spoluzakládala soukromou ZUŠ Škola pro radost. Pedagogicky rovněž působí na Gymnáziu a Hudební škole hlavního města Prahy. Je zvána do soutěžních porot a vede přednášky a semináře pro klavírní pedagogy. Se svými žáky se pravidelně účastní národních i mezinárodních soutěží, kde získávají nejvyšší ocenění. Od roku 2019 zastává funkci předsedkyně pražské klavírní sekce. Ve stejném roce dostala medaili MŠMT za vynikající pedagogickou činnost.
Rozhovor:
V anketě na webu MenARTu jste říkala, že na práci s talentovanými dětmi vás nejvíc baví výzva neustále měnit systém výuky. Jaký je tedy váš základní přístup k pedagogice hry na klavír? Jak poznáte, co přesně daný žák potřebuje?
Mým cílem je, aby dítě vdechlo zahraným notám život. Aby jeho hra působila bezstarostným dojmem. Z různých důvodů to ale ne každý hned dokáže. Každé dítě je ovšem osobnost: někdo je citlivý a uzavřený a potřebuje opatrný přístup, někoho „probudí” až můj výraznější projev. Způsobů, jak dosáhnout cíle, je nepřeberné množství.
Dejte, prosím, nějaký příklad.
Učila jsem například jednu dívku, které jsem potřebovala uvolnit prsty. Byl s ní její bratr, a tak jsem ji poprosila, ať ponoří ruku do hrnku s vodou a prsty cáká na svého bratra. Uvolnila si tím pohybem ruce přesně tak, jak jsme je potřebovali, a ještě se u toho s bratrem hodně nasmála. Když chceme zlepšit rytmus, na místě, kde je v notách pomlka, tleskáme. Vyjádření nálad a citů zase podporujeme malováním obrázků nebo pantomimou. Základem všeho je, myslím, má radost z hudby i učení. Nestydím se dělat ze sebe šaška, řada cvičení mě napadá až v danou chvíli a věřím, že když dítě zjistí, že můj zápal pro věc není hraný, začne hořet také.
Na konzervatoři v Teplicích, Brně a Praze jste studovala klavír, cembalo a varhany. Kromě toho jste ale od mládí sportovala. Proč jste se nakonec stala učitelkou hudby?
Moje rodiče mi připravili krásné dětství, mohla jsem se věnovat všemu, čemu jsem se věnovat chtěla. Kromě hudby mě bavil i sport, skákala jsem do výšky a do dálky a dělala sprint. Sport mě naučil vůli, pracovitosti a ctižádostivosti, což jsou vlastnosti, které se hodí i při hře na klavír. Navíc u klavíru se sedí, takže pohyb jako kompenzace je nesmírně důležitý, což také rodičům mých žáků často vysvětluji.
Nicméně učitelkou jsem chtěla být už od první třídy, odmala jsem učila svoje panenky, rodiče i spolužáky. Zkrátka žiju tím celý život a celý život se také dále vzdělávám: čtu odborné knihy a v naší ZUŠ pořádáme vinohradské klavírní semináře, na které zveme zajímavé hudebni osobnosti. Pozorně je poslouchám a když mě něco zaujme, udělám si poznámky, které později využiju ve výuce.
Kdo z klavírního světa je pro vás v tomto směru inspirací?
Od začátku mě mou pedagogickou dráhou provází pan profesor Ivan Klánský a díky MenARTu také Ivo Kahánek. Ten mě inspiroval novými nápady, jak pracovat s nejmenšími. On s dětmi totiž často mluví tak, jako by byly starší, jde hodně do hloubky. A ony mu rozumějí! Velmi osvěžující také je, když žákům svými slovy říká to, co se jim roky snažím vysvětlit já.
Není to pak pro vás někdy spíš trochu frustrující?
Je pravda, že občas je pro mě těžké vidět, když se můj žák radě od pana Kahánka podiví, jako kdyby ji slyšel poprvé, přestože to samé jsem mu říkala minulou hodinu (směje se). Ale převažuje spíš radost, že cesta, po které s žáky jdeme, je správná.
Já si mentorů v MenARTu moc vážím. Vážím si času, který dětem věnují, jak přátelsky k nim přistupují, jak je povzbuzují. MenART mi vlévá energii do žil, ráda se potkávám s pedagogy, které jsem před tím znala jen zběžně. Díky akademii spolu můžeme i chvíli posedět. Pro žáky je kromě nových přátelství moc důležitá skutečnost, že si mohou poslechnout hru dalších talentovaných stipendistů. Občas zazní i skladby, které jsme v minulosti hráli u nás v ZUŠ, a tak se o tom spolu bavíme a porovnáváme.
Hru na klavír vyučujete přes čtyřicet let. Změnila se za tu dobu podstata klavírní pedagogiky? Co je teď jinak než dřív?
Postata klavírní pedagogiky se změnila v mnohém. Nabízí daleko více možností nácviku skladeb hravou formou, není to už jenom dril z etud a prstových cvičení. Nastupující generace učitelů má mnoho znalostí z oboru a jsou to vynikající interpreti. Občas mám jen pocit, že jim chybí větší trpělivost a důslednost. Já jsem daleko zarputilejší: když to žákovi nejde jednou cestou, zkoušíme jinou. Experimentujeme. Někdy ruku rozhýbáme hrou na bubínek, jindy si házíme míčem. Když pak skončíme, jsme oba spokojení, jak moc nás společná hodina posunula kupředu.
Jakou úroveň má podle vás hra mladé generace na soutěžích?
Kvalita hry mladých pianistů a pianistek jde velmi nahoru. Dřív byly doširoka otevřené nůžky mezi nejlepšími a horšími hráči, teď je těch opravdu dobrých soutěžících daleko více. Umístit se na přední příčce? To dnes vyžaduje opravdu hodně práce.
Vaši žáci se v soutěžích často umísťují právě na těch nejvyšších příčkách. Jak s nimi v hodinách i těsně přes soutěží pracujete? Jak jim upevňujete sebevědomí?
Dobře vědí, že během hodin jsme odstranili veškeré překážky. Vědí, že ve skladbě neexistuje místo, kterého by se měli bát. Snažím se je naučit, aby mysleli jen na radost, se kterou jdou skladbu někomu druhému zahrát. Před samotným vystoupením si ji projdeme, řekneme si, jaké barvy se v ní prolínají a jaký je její příběh, třeba kdy nastoupí drak a kdy už bude princezna osvobozená.
Cvičím jógu a zajímá mě energie lidského těla, a tak s žáky dělám taky různé dýchací a uvolňovací cviky. Sleduji je od hlavy až k patě a snažím se odstranit zatuhlost, kterou jim vidím v obličeji, ramenou nebo nohách. Myslím, že jsem člověk, který dítě dokáže vnímat jako celistvou osobnost, a to včetně jeho problémů. Mým celoživotním úkolem, který mě navíc moc baví, je dítěti pomoci, aby hrálo s chutí a s úsměvem na tváři a aby se těšilo na každou další společnou hodinu. Protože já se na ni těším vždycky.
“Tanec musí nést myšlenku. Snažím se, aby se děti nespokojily s obecnými otázkami.”
„Díky dlouholeté gymnastické zkušenosti dokážu dobře rozlišit, co dává člověku taneční výuka oproti opakování prázdných pohybů na rychle tepající komeční hudbu,“ říká Simona Mikešová ze ZUŠ v Sokolovské ulice v Plzni, která letos získala Cenu MenART pro výjimečnou pedagožku. Během příprav nové choreografie se její žáci a žačky dozvídají nové poznatky i ze zcela jiných oborů, než je tanec.
Rozhovor se Simonou Mikešovou
Taneční pedagožka Simona Mikešová
Taneční pedagožka na ZUŠ v Sokolovské ulici v Plzni, která věří, že tanec může být cestou k poznání sebe sama i světa kolem nás. Pohyb vnímá v širších souvislostech s důrazem na autenticitu, vztahy a otázky. Výchovu talentu chápe jako citlivý, dlouhodobý proces, jehož základem je důvěra, čas a bezpečný prostor. Vyrůstala v rodině, kde byl pohyb přirozenou součástí každodennosti. Otec byl významným automobilovým závodníkem v rallye a maminka se věnovala moderním pohybovým formám cvičení pro ženy. Simona studovala střední zdravotnickou školu, konzervatoř Duncan Centre, Pedagogickou fakultu Západočeské univerzity a věnovala se také pedagogice Marie Montessori.
Rozhovor:
Když jsme dělali rozhovor s tanečním mentorem Janem Kodetem, mluvil o pedagožkách svých stipendistek a stupendistů v MenARTu jako o druhých maminkách. Jak klíčový je v tanečním oboru vztah založený na takhle velké důvěře?
Rozhodně je důležitý. Má-li pohyb nést myšlenku, musí mít obsah. Aby nesl obsah, musí se dít v bezpečném prostředí a v hluboké vzájemné důvěře. Pravda a upřímnost jsou nosné, a proto se je snažím budovat velmi pečlivě.
Jak na to jdete?
Je na mé empatii a citlivosti, abych zjistila, jakým způsobem se mohu ke každému dítěti dostat; dítě by ve výsledku mělo mít pocit, že se pohybuje v prostředí, ve kterém neexistuje nic jako selhání. Důležitá je ale také poctivost k práci. Kladu důraz na to, aby se děti zajímaly o podstatu zpracovávaného tématu, aby se nespokojily s obecnými otázkami a odpověďmi. Chtěla bych zkrátka, aby se na chvíli zastavily a zamyslely, což není úplně jednoduché, protože je to v přímém kontrastu s tlakem okolního rychlého světa.
Jak vypadá vaše typická ZUŠková hodina?
Naše hodiny se odvíjejí od rozpracovaných projektů. Máme buď technickou lekci, ve které směřujeme k samotnému výkonu, ke zlepšení skoku či odrazu. Můžeme také improvizovat a skrz hudbu hledat nový pohybový slovník. Ale můžeme zrovna i stavět choreografii; hledat způsoby, kudy do ní vstoupit a jak ji vést.
V textu na webu MenARTu píšete, že tanec je pro vás mostem do světů, které na první pohled s pohybem vůbec nesouvisejí. Jak přesně jste to myslela?
Vysvětlím to na choreografii. Po covidové době jsme si jako téma vzali štěstí. Vylepila jsem v tanečním sále archy papíru, na které děti psaly, co pro ně štěstí znamená. Mohly se stavit kdykoliv, třeba i cesou na jiný kroužek. Zároveň jsme hledali symboly štěstí. Čtyřlístek, slon s chobotem… a v Japonsku je to jeřáb. Díky taneční choreografii nabíráme vědomosti, to jsou ty mosty, o kterých mluvím. Zjistili jsme, že na světě existuje patnáct druhů jeřábů. Pustili jsme si dokument, ze kterého jsme se dozvěděli, že mají fascinující námluvní tanec a že jsou si věrní.
Zajímali jsme se také o původ japonské papírové skládačky origami, protože nejčastějí se takto skládá právě jeřáb. Povídali jsme si o tom, že štěstí se nedá koupit ani vyhrát a že přichází ve chvíli, kdy se srdce přestává bát. Mluvili jsme i o strachu. Tohle povídání nás přivedlo ke hře. Představili jsme si šachovnici a figurky a choreografii pojmenovali B6 na D2. Všech dvanáct dětí se naučilo v rámci choreografie na pódiu skládat jeřába z papíru o rozměrech 80 x 80 cm. Byl to jejich taneční partner, utvářel scénu a stal se součástí sdělení choreografie.
Přijde mi skvělé, kolik nového se děti během práce na jedné choreografii dozvědí a naučí. Jak jste došla k této metodě výuky? Nesete si s sebou nějakou inspiraci z dob, kdy jste sama studovala?
Do života si odnáším zejména poznatky z pedagogiky Marie Montessori, která říká, že pohyb pomáhá intelektuálnímu vývoji. Skrz pohyb dítě poznává nejen svět, ale i samo sebe. Aby se dítě dobře učilo, musí tomu uvěřit, musí mít touhu po učení. Pohyb podle Montessori dítě nerozptyluje, ale naopak mu pomáhá soustředit se.
Z konzervatoře Duncan Centre jsem si zase přinesla odpovědnost a smys pro samotnou tvorbu. Zásadní pro mě byl tamní pohled na umění a přístup k němu. Na konzervatoř jsem šla totiž až po střední zdravotnické škole, po které jsem ještě na přání rodičů musela absolvovat roční praxi v nemocnici. Navíc až do patnácti let jsem se vrcholově věnovala gymnastice, která vychází z diametrálně odlišných principů, než taneční myšlení na Duncanu. Přebudovávat v tomto věku pohybové návyky pro mě tudíž bylo nesmírně náročné. Nicméně právě díky gymnastické zkušenosti dokážu dobře rozlišit, co člověku dává taneční výuka oproti opakování prázdných pohybů na rychle tepající komeční hudbu. Klade otázky, nabízí odpovědi a mladého člověka posouvá nejen fyzicky, ale i duševně.
Letos jste měla v MenARTu skupinu osmi děvčat. Co si podle vás z ročního programu odnesla?
Jsem přesvědčená, že si uvědomila, že veškerá příprava a úsilí stály za to. Že odvedla velký kus práce a ve finále ze sebe měla obrovskou radost. Vnímala, že svou cestu skutečně naplnila. Poprvé měla možnost přiblížit se profesionálnímu světu tance a pochopila, že v tomto oboru je hlavním nástrojem tělo, mysl i duše a že je důležité o všechny tyto složky pečovat, věřit si a nevzdávat se.
Jako tanečníci pracujeme ve skupině. Fungujeme jako celek v pohybu, v nasazení i ve vztazích, přičemž děvčata se od sebe učí a vzájemně se ovlivňují. Důležité je, aby se mezi sebou měla ráda, aby na sebe slyšela, byla houževnatá, vydala ze sebe to nejlepší a nebála se posouvat hranice své odolnosti. Myslím, že se to stalo, přestože každá dívka je úplně jiná: jedna je technicky vyspělá, druhá má zase obrovskou energii a dobře zvládá improvizaci, další vyniká slovním projevem, jiná zase dokáže kolektiv stmelit… Myslím, že jsme v MenARTU dobře zasely, teď je potřeba, aby vše uzrálo. Dejme tomu čas. Zeptejte se nás za rok, těším se, kam nás to zavede.
Jaká byla spolupráce s Janem Kodetem pro vás jako pro pedagožku?
Jan Kodet je klidná síla, má bystré oko pro nejjemnější detaily, dokáže dobrým slovem podržet, jemně nasměrovat a zároveň dát radu do budoucna. Nese v sobě hloubku, citlivost i lidskost, byla s ním radost pobýt. I proto je mojí hlavní emocí radost. Z celého procesu, ze setkání i z výsledků, které jsme s děvčaty po celoroční práci dosáhly. MenART mi dal sílu do další tvorby i pocit uspokojení, že to, co děláme, rezonuje i mimo naši sociální bublinu.
„Výtvarně se realizuji sám. I proto nemám potřebu vnucovat svůj záměr studentům.“
Ve třídě má na plátně napsaný výrok výtvarníka a hudebníka Milana Caise, že chyba je součást procesu, a coby vedoucí výtvarného oboru na ZUŠ Střezina se snaží svým studentům do maximální možné míry rozšířit povědomí o možnostech autorského vyjádření. „Učím je, aby pořádně zkoumali barvy, tvary i linie, aby zjišťovali, jaké pocity v nich vzbuzují. Protože výtvarka je o drobném nabalování zkušeností,” říká Marek Bělohlávek, sám aktivní výtvarník a hudebník, který letos získal Cenu MenART pro výjimečného pedagoga ZUŠ.
Rozhovor s Markem Bělohlávkem
Výtvarník Marek Bělohlávek
Vystudoval výtvarnou výchovu a dějepis na Pedagogické fakultě Univerzity Hradec Králové, poté začal učit výtvarný obor na ZUŠ Střezina. Ve volném čase kreslí, hraje na kytaru v kapele Vyhoukaná sowa, skládá hudbu k divadlu a věnuje se dobrovolnické práci se zdravotně postiženými dětmi.
Rozhovor:
„Podle mé zkušenosti je u nadaných dětí potřeba potlačit osobní preference pedagoga a jen doprovázet, klást otázky, poskytovat podněty a svobodný prostor pro hledání vlastní cesty,“ napsal jste v krátkém textu na webu MenARTu. Jak se u vás tato zkušenost tvořila?
Byl jsem egocentrik a jako učitel jsem začínal s přesvědčením, že to, zda bude hodina kvalitní, záleží hlavně na mně. V průběhu let se ale tohle přesvědčení úplně otočilo. Po deseti letech učení jsem si prošel silným syndromem vyhoření, chodil jsem na terapie, ovšem nejvíc mi pomohlo, když jsem před čtyříctkou začal mít potřebu tvořit vlastní věci. Výtvarně se tedy realizuji sám a nemám potřebu svůj záměr vnucovat žákům a žačkám. A učím zase rád.
Výtvarnou výchovu jste spolu s dějepisem studoval na Pedagogické fakultě královéhradecké univerzity. Odnesl jste si ze školy nějaký systém, podle kterého jste s vyučováním začínal?
Česká výtvarná pedagogika stojí na nestorce oboru Věře Roeslové a vychází z vytváření takzvaných lekcí a projektů, v rámci kterých žákům danou látku připravujete. V tomto systému jsem vyrůstal, toužíl jsem, aby mí žáci získávali ceny na soutěžích. Pak mi ale došlo, že tahle cesta není moje. Během covidu a s tím spojené distanční výuky mi došlo, že musím pracovat hlavně s vnitřní motivací dětí. Ukázat jim, z jakého množství přístupů a technik si mohou vybrat. A dělat to postupně a citlivě. Myslím si, že ne každý umělec dokáže učit a ne každý pedagog umí dostatečně nahlédnout tvorbu. A pak se stává, že práce žáků a žaček bývají jen manuální provedení učitelova záměru. Jedna má kolegyně tvrdí, že pedagog musí mít přesah do života. Já se ho snažím získávat třeba tím, že organizuju tábory pro postižené děti.
Dokážete popsat, jak vypadá hodina u vás na ZUŠce? Jak probíhá, čemu se děti během hodiny věnují?
Klíčová otázka, kterou nejčastěji pokládám žákům, zní: „Tak co dneska s Tebou.“ Myslím, že tvorba je především neustálé rozhodování. A pokud se žák ve výuce nerozhoduje, neučí se tvorbě. Proto žáka potřebuji vtáhnout do rozhodování o tom, co a jak bude dělat, kam chce směřovat, co chce zkoušet. Vlastní rozhodování žáka vede k přijetí odpovědnosti za to, co dělá, a to je zásadní. Se žáky proto vždycky vedu dialog nad dalším krokem, případně je nechávám vybrat ze tří variant, které mohou zkusit. Často to dopadá tak, že z dialogu vzejde varianta čtvrtá.
Současně však vnímám, že času je na zušce málo a je potřeba, aby výuka byla co nejefektivnější. Proto individuální cestu žáka doplňuji drobnými rychlými úkoly směřovanými k výtvarnému jazyku k prostorové představivosti, k interpretaci díla. Formuloval jsem si tři priority: vnímej jako umělec, mysli jako umělec, tvoř jako umělec.
Ale výuka má také rozměr sociální. Budování klimatu ve skupině je zásadní krok, bez kterého se dobrá výuka neobejde. Z toho důvodu na začátku lekce často zařazuju drobné společné úkoly.
Mluvíme o výtvarné výchově, ale vy jste ji studoval spolu s dějepisem. Proč jste si vybral tuto oborovou kombinaci?
Nasměrovaly mě k ní klasické tábory, kam jsem jezdil jako dítě, pak jako praktikant a nakonec jako vedoucí. Nevím, co přesně byla příčina a co důsledek, každopádně potkalo se to s mou zálibou v kreslení a modelování. Kombinace s dějepisem byla jasná, odmala jsem miloval například napoleonské války anebo bitvu u Hradce Králové. Dějepis v mé profesní dráze později ustoupil stranou, ale na vysoké škole bylo toto spojení výhodné i kvůli dějinám umění. Dějepis mi dal přehled a příběhy, dodnes z toho čerpám.
Se svými studenty se opakovaně účastníte i stipendijní akademie MenART. V čem je podle vás její síla?
Je přímo úměrná posunu studenta, a ten je pokaždé poměrně velký, což je dané nastavením MenARTu coby ročního programu a profesionálním přístupem mentorů. Skvělá je samozřejmě možnost nahlédnout do uvažování a tvořivého procesu mentora, stejně jako příležitost setkat se a pohovořit s učiteli z ostatních uměleckých škol. Porovnáváme si například podmínky a podporu, kterou nám naše ZUŠky dávají, bavíme se i o rozporu mezi bytím učitelem a umělcem. Osobně jsem se po jednom MenARTu zajel podívat na základní uměleckou školu v Berouně, která má velkou úspěšnost při přípravě dětí na zkoušky na umělecké školy. S ostatními pedagogy si povídáme taky o vztazích na pracovišti. Například nás je na výtvarném oboru ZUŠ Střezina devět, dva učitelé a sedm učitelek, ale nekonkurujeme si. Pracujeme v přátelském prostředí a troufnu si říct, že děti i rodiče to vidí a vnímají.
V rozhovorech o svých studentech mluvíte moc pěkně a přiznáváte, že se od nich i leccos přiučíte. Co přesně?
Učil jsem se například od geniálního kreslíře Eduarda Bičiště, společně jsme absolvovali MenART u Tomáše Císařovského a Čestmíra Sušky. Eda aktuálně studuje architekturu v Brně. Je to hodně přemýšlivý člověk, píše také básně. Díky němu jsem se o umění dozvěděl spoustu věcí. Například akademickou kresbu a malbu 19. století jsem dlouho přehlížel, protože se mi zdála příliš rigidní. Eda z ní ale čerpal inspiraci a bez něj bych se zřejmě nikdy nedozvěděl například o existenci takzvané Zornovy palety (paleta pojmenovaná po švédském malíři Andersi Zornovi, který žil na přelomu 19. a 20. století, obsahuje jen čtyři barvy: bílou, černou, okrovou a červené kadmium).
V úvodu rozhovoru jste říkal, že se sám věnujete výtvarnému umění. Co vás teď nejvíc baví?
Aktuálně mám u sebe neustále skicák a do něj si zaznamenávám situace kolem sebe. Některé jsou realistické, některé abstraktní. Píšu básně, baví mě taky hudba. Krátce jsem studoval jazzovou kytaru, hraju v kapele, dělám hudbu pro divadlo. Na podzim loňského roku jsem měl v královédvorské Galerii Otto Gutfreunda výstavu, na které jsem vystavoval právě kresby ze skicáku. Kresby ze tří cyklů jsem na plátno přišil křížkovým stehem.
Za každým mladým talentem stojí někdo, kdo ho dokázal podpořit, nasměrovat a inspirovat. V programu MenART každoročně potkáváme pedagogy, kteří svou prací dalece přesahují rámec běžné výuky – otevírají studentům nové světy, věří v jejich potenciál a hledají cesty, jak s nimi individuálně pracovat a rozvíjet jejich jedinečnost.
V této sekci představujeme osobnosti nominované na Cenu MenART pro výjimečného pedagoga ZUŠ 2025. Každá z nich přispěla nejen k rozvoji svých žáků, ale i ke kultivaci prostředí, ve kterém se tvořivost a talent mohou rozvíjet naplno.
Zajímalo nás, co je v jejich práci nejvíce těší, jak vnímají přínos programu MenART a co považují za zásadní při práci s nadanými dětmi. Jejich odpovědi přinášejí inspiraci, zkušenosti i hlubší pohled na to, jak důležitou roli může učitel sehrát v životě mladého tvůrce.
Co vás na vaší práci nejvíc baví?
Poznávání nových žáků, které přijímám do své klarinetové třídy. Každý z nich je originální a pro mne vždy inspirující. Volím, pokud je to možné, takovou cestu, abychom se vzájemně poznávali nejen v oblasti hudby, ale i lidsky. Upřednostňuji individuální přístup a vzájemnou komunikaci. Vždy říkám: „Lehkost a jednoduchost je základní princip hry. Poslouchej sám sebe, plánuj, co děláš, udělej to hned napoprvé. Tomuto poznání budeš vděčný za vše, co ve hře na hudební nástroj dokážeš.“ Tak jako každý učitel je něčím specifický, tak je jedinečný i každý jeho žák. Vždy si zvolíme společný cíl a k němu směřujeme.
Jaký je podle vás přínos účasti v MenARTu pro studenty a co dal vám osobně?
Akademie MenART je bezpochyby úžasný projekt. Přinesl nám nová poznání, zkušenosti, a především radost z práce v hodinách s panem profesorem Irvinem Venyšem. S nadhledem nám nabídl jednoduchý recept, jak si zachovat základní princip hry na klarinet, a jak přistupovat ke každodennímu cvičení na tento hudební nástroj. Důležité je být sám sebou a svou interpretací respektovat myšlenku skladatele a dané skladby.
Jakou radu týkající se práce s nadanými dětmi byste ráda dala svým kolegům?
Mít nadaného žáka je jako, když Vám byl dán dar od „někoho shůry“. Musíte o něj pečovat s velkou opatrností, laskavostí, ale i s pevnou důsledností, aby se Vám neztratil. Hudební nadání je svým způsobem obrovský závazek, obzvlášť pokud se nadaný žák rozhodne věnovat hudbě naplno a plánuje s ní svou budoucnost. Dávejte si velké cíle a nepromarněte žádnou příležitost k dalšímu vzdělávání.
Co vás na vaší práci nejvíc baví?
Mám ráda práci s dětmi, baví mě jejich bezprostřední přístup k tvorbě, jejich osobité nápady a tvůrčí nasazení. Pozoruji výtvarný růst dětí od předškolního věku až do dospělosti. S dětmi rádi malujeme, kreslíme a často tvoříme grafiku, ale též zkoušíme různé další výtvarné techniky. Baví mě rozmanitost této práce.
Jaký je podle vás přínos účasti v MenARTu pro studenty a co dal vám osobně?
Studenti na MenARTu získávají nový pohled na výtvarné umění, setkávají se s profesionály, kteří jim předávají své cenné zkušenosti a dovednosti. Na zadaném tématu pracují studenti dlouhodobě, během roční práce je znát jejich výtvarný růst. Tato setkání jsou pro studenty vždy velice obohacující a motivují je do další tvorby.
Pro mě je též velikým přínosem setkání s významnými výtvarníky a nahlédnutí do jejich tvorby. Též sdílení zkušeností s ostatními účastníky MenARTu přináší mnoho inspirace. Velice oceňuji výběr míst, která jsme navštívili, poznali jsme mnoho zajímavých a tvůrčích prostředí. Těším se na závěrečnou výstavu, na které se propojí výsledky celoroční práce ze všech výtvarných skupin.
Jakou radu týkající se práce s nadanými dětmi byste ráda dala svým kolegům?
Nadaným studentům nestačí pouze talent, musí mít i vytrvalost, píli a snahu se dále zdokonalovat. Hlavním úkolem pedagoga je podporovat dětské nadšení pro tvorbu a dodávat inspirativní podněty.
Co vás na vaší práci nejvíc baví?
Baví mě především kreativní spolupráce s dětmi, ale také s kolegy a rodiči. Přijde mi úžasné, že se nám v ZUŠkách daří i v této technologicky a informačně nesmírně rychlé době vychovávat a obohacovat dětské duše
Jaký je podle vás přínos účasti v MenARTu pro studenty a co dal vám osobně?
Největší přínos spatřuji v možnosti setkávání se s výraznými osobnostmi uměleckého světa. Díky MenARTu jsme já i má žačka nejen rozšířili své hudební znalosti, ale také našli nové hudební spřízněnce a přátelé. Jsem vděčný za tuto možnost a každému, kdo jen trochu váhá, jednoznačně doporučuji MenART vyzkoušet na vlastní kůži. Stojí to za to!
Jakou radu týkající se práce s nadanými dětmi byste rád dal svým kolegům?
Necítím se úplně být v pozici rádce, co bych však rád zmínil, je podle mě důležitost vzájemného respektu a dialogu na umělecké i lidské úrovni. Nadané děti dokáží být v řadě situací velmi spontánní. Tato bezprostřednost a dotyk čirého talentu může pak obohatit i pedagoga, pokud je tomu otevřený.
Co vás na vaší práci nejvíc baví?
Je toho mnoho, co mě baví a inspiruje. Snad nejvíce mě baví, když mohu v dětech probouzet pěstovat vlastnosti, které jsou nezbytné i v jejich občanském životě. To je pracovitost, sebedůvěra a vyrovnání se s případným neúspěchem. Nejvíce mě baví, pokud mohu v dětech probouzet a rozvíjet vlastnosti, které jsou nezbytné i pro úspěšné prožití a uplatnění v životě.
Jaký je podle vás přínos účasti v MenARTu pro studenty a co dal vám osobně?
Projekt MenART je naprosto úžasný a jedinečný. Dává prostor a možnost uplatnění dětem, které opravdu chtějí něčeho dosáhnout. Pro mne byl velkým zážitkem, že jsem se mohla osobně potkat se skvělou cellistkou a pedagožkou Michaelou Fukačovou sledovat její vyučování po celý rok.
Jakou radu týkající se práce s nadanými dětmi byste ráda dala svým kolegům?
Nechci příliš radit mladým kolegům, přece jenom maličkost. Když učíte, zapomeňte na sebe. Žák musí vědět, že jste na hodině jen pro něj a že se může za všech okolností na vás spolehnout.
Co vás na vaší práci nejvíc baví?
To, jak čas plyne zcela jinak, když jste s dětmi spolu a pohltí Vás inspirativní moudrost a fantazie Vašich žáků... Vždy mě nejvíc naplňuje práce jako interaktivní tvůrčí proces, který sdílíme spolu s dětmi, se sborem. Tvorba vztahu, hudebního partnerství, společných zážitků.
Jaký je podle vás přínos účasti v MenARTu pro studenty a co dal vám osobně?
Společná setkání s naším mentorem nás s žáky posunula blíž k profesionálnímu pojetí studia hudby. Kromě inspirativních dovedností, vědomostí a zkušeností Karla Košárka mě maximálně oslovili jeho pedagogická laskavost a respekt. Již od prvního setkání v Akademii MenART proto svým žákům častěji děkuji.
Jakou radu týkající se práce s nadanými dětmi byste ráda dala svým kolegům?
Nezapomínejme na osobitost a individualitu žáků. Snažme se pro děti vytvořit takovou cestu, kde nezanikne jejich jedinečnost a přirozená tvůrčí jiskra. A proto maximálně podporujme dětskou hudební fantazii.
Co vás na vaší práci nejvíc baví?
Možnost věnovat se stále hudbě, potkávat se stále s mladými lidmi, vést je na cestě k hudebnímu vzdělávání.
Jaký je podle vás přínos účasti v MenARTu pro studenty a co dal vám osobně?
Moje studentky zažily díky MenARTu mimořádný rok. Posbíraly řadu zkušeností, ušly velký kus cesty, učily se zdravému sebevědomí, ale i pokoře. Já osobně jsem především vděčná za možnost být takto zblízka po celý rok talentovaným mladým lidem, vidět jejich zdokonalování. Největší inspirací pro mě byly obě mentorky - Kateřina Kněžíková i Radka Fišarová.
Jakou radu týkající se práce s nadanými dětmi byste ráda dala svým kolegům?
Nejsem si jistá, že jsem ta správná osoba pro udílení rad.... Snad jen - nebojte se, pokud vám byl svěřen talent, přihlaste se do MenARTu!!! Stojí to za to.
Co vás na vaší práci nejvíc baví?
Na mé práci mě nejvíce baví lidský přesah ve vztahu s dětmi, kdy jim mohu předat nejen umělecké dovednosti, ale i něco ze sebe samotného jako člověka.
Jaký je podle vás přínos účasti v MenARTu pro studenty a co dal vám osobně?
Účast v programu MenART je pro studenty velkým přínosem nejen v inspiraci zkušenými pedagogy a mentory, ale i v možnosti nahlédnout do umělecky profesionálního světa a rozšířit si tak obzory. Mně osobně přináší nové inspirace, radost ze sdílení a potvrzení smyslu mé pedagogické práce.
Jakou radu týkající se práce s nadanými dětmi byste ráda dala svým kolegům?
Na tuto otázku odpovím jednou větou, ve které je podle mě řečeno vše. „Když pro svou věc hoří učitel, pak dokáže zapálit i své žáky.“
Co vás na vaší práci nejvíc baví?
Nejvíc mě baví společné objevování. Nové způsoby a cesty, myšlenkové pochody i radost a nadšení, když se něco zdaří. Díky mé práci se nepřestávám sama učit, což vnímám jako neskutečný dar i příležitost.
Jaký je podle vás přínos účasti v MenARTu pro studenty a co dal vám osobně?
Myslím, že účast v MenARTu je pro studenty neocenitelným zážitkem na celý život. Konzultace vedené mentory je připraví na fungování nejen na střední, ale i vysoké škole. Pomáhá jim rozvíjet nejen vlastní tvorbu, ale i tvůrčí sebevědomí. Díky MenARTu mně osobně došlo, že ZUŠka je opravdu podstatným místem pro budování umělecké a kulturní obce. Je to úžasný ekosystém, který umožňuje růst nejmenším dětem i středoškolákům. Je to živná půda pro rozvoj všech, kteří mají zájem o umění, učitele nevyjímaje. Je to pro mě místo, které nechá zapustit kořeny lidem, kteří pak mají možnost dělat tenhle svět lepším.
Jakou radu týkající se práce s nadanými dětmi byste ráda dala svým kolegům?
Možná bych radila přistupovat kriticky ke všem obecným, a hlavně „dobře“ míněným radám. Myslím, že je nejdůležitější se vždy dívat na každé dítě individuálně. Vidět ho jako komplexní bytost, protože jinak ho nemůžete poznat a tím pádem mu ani nemůžete pomoci najít správnou cestu pro jeho další rozvoj. Neodsuzovat, nesoudit, být empatický a nebát se přiznat vlastní nevědomost.
Co vás na vaší práci nejvíc baví?
Možnost rozvíjet nenásilně potenciál žáků, možnost pomáhat jim hledat vlastní cestu v tvorbě (a současně víra, že pokud budou schopni najít svou cestu v tvorbě, bude se jim to dařit i v životě), inspirace proudící oběma směry: jak ode mě k žákům, tak směrem opačným.
Jaký je podle vás přínos účasti v MenARTu pro studenty a co dal vám osobně?
Opravdu hodně záleží na osobě mentora a jeho způsobu práce se studenty. Ale pro každého mého studenta znamenal MenART výrazný posun jak v tvorbě, tak v uvažování o tvorbě. Pro mě osobně je to možnost setkávání se s profesionálními umělci, a především s kolegyněmi a s kolegy z jiných škol a možnost sdílet zkušenosti.
Jakou radu týkající se práce s nadanými dětmi byste rád dal svým kolegům?
Pomůžu si věnováním v katalogu k výstavě od bývalého žáka Pavla Duška, absolventa AVU, dnes úspěšného autora: "Děkuji za to, že jsem dostal prostor, když jsem ho nejvíc potřeboval." Podle mé zkušenosti je u nadaných dětí potřeba potlačit osobní preference pedagoga a jen doprovázet, klást otázky, poskytovat podněty a svobodný prostor pro hledání vlastní cesty.
Co vás na vaší práci nejvíc baví?
Výtvarka musí bavit pedagoga i děti, jedině tak se dostaví příjemná tvůrčí atmosféra. Těší mě, že u nás v atelieru děti zažívají svůj úspěch, přesto, že se jim třeba ve škole nebo sportu nedaří, doma není vše ideální, ale když tvoří, jsou spokojené a mají z výsledku radost. Baví mě sledovat, jak se kreativní děti svým zápalem pro výtvarnou tvorbu postupně a posunují vpřed a jdou si za svým cílem, stačí jim jen napovědět nebo ukázat směr. Uspějí u talentovek na střední uměleckou školu a potom třeba i na vysokou. V životě pak mají šanci živit se prací, která je zároveň i hodně baví.
Jaký je podle vás přínos účasti v MenARTu pro studenty a co dal vám osobně?
Být vybrán do MenARTu z velkého počtu uchazečů je úspěch, už to je první přínos a ocenění jejich snahy a talentu. Při samotné práci v projektu sledují tvorbu ostatních v týmu, snaží se zaujmout svým originálním přístupem, naučí se prezentovat a obhájit své nápady a návrhy. Navzájem své práce komentují a velmi často chválí a obdivují. V průběhu roku se z nich stává parta, tvůrčí tým, který komunikuje i mimo pracovní setkání. Vidí svoji tvorbu v kontextu tvorby ostatních ve skupině. Získávají rady a inspiraci od mentora, praktickou a technickou podporu od pedagoga, postřehy od vrstevníků. Mě osobně ManART dává možnost porovnání toho, jak dělám svou práci se studenty já a jak to dělají kolegové z jiných škol. Každá dvojice žák a učitel působí trochu jiným dojmem, je skvělé vidět, že někdy jsou vazby mezi nimi hodně intenzivní, působí jako by to byli dva rovnocenní kamarádi jdoucí stejným směrem a skvěle se doplňují.
Jakou radu týkající se práce s nadanými dětmi byste ráda dala svým kolegům?
Rozhodně nejsem v pozici někomu radit. V MenARTu se vždy spíše snažím od kolegů něco vyzískat, okouknout a vyposlechnout, především jak oni motivují a inspirují své žáky. Jakým způsobem je přimějí překonat krize v průběhu roku a jak vyvažují svou roli rádce, ale zároveň ponechávají dětem volnost v jejich projevu a snaží se jim cestu ukázat nikoli přikázat.
Co vás na vaší práci nejvíc baví?
Její reálná smysluplnost! V dnešní době mají děti málo možností, jak poznat sebe sama a být v kontaktu s realitou, přestože to jsou ty nejdůležitější dovednosti pro život. V umění, jakkoli třeba na dětské amatérské úrovni, je to základ a zároveň se ta práce se sebou sama děje v bezpečném prostředí.
Jaký je podle vás přínos účasti v MenARTu pro studenty a co dal vám osobně?
Děti, které se nějakým způsobem věnují umění, dělají velmi specifické věci, o kterých si s většinou vrstevníků nemůžou povídat. Možnost setkat se beze spěchu a stresu ze soutěže, k tomu ještě nahlédnout do dílny profesionálních hráčů a zažít různá místa, kam by se jako žáci ZUŠ jinak nedostaly, je naprosto ojedinělá. Pro mě jako pedagoga to vlastně znamená totéž – moci vystoupit ze své role, osvěžit se osobním kontaktem s lidmi z branže, možnost vyměnit si zkušenosti, sdílet momentům.
Jakou radu týkající se práce s nadanými dětmi byste ráda dala svým kolegům?
Určitě se vzdělat v klinické psychologii a nepropadat dojmu, že talent z dítěte dělá jakéhosi malého dospělého. Velmi často je kvůli tomu talentovaným dětem okolím naloženo více, než můžou vzhledem k věku zvládnout, i když to tak třeba nevypadá.
Co vás na vaší práci nejvíc baví?
Hudba vyjadřuje to, co slovy nejde. Dětem především pomáhá objevovat samy sebe a získávat nové zkušenosti, které nejsou součástí běžného všedního dne. Díky propojení hudby s pedagogikou mám možnost poznávat další děti, které chtějí objevovat, pracovat na sobě, cestovat a rozvíjet se. Nejvíc mě baví sledovat jejich vývoj a proměnu – když se z nejistého začátečníka postupně stává kreativní, tvůrčí osobnost s otevřenými dveřmi do celého světa. Tyto drobné, ale dlouhodobé proměny, pokroky a radost z vlastní hry a interpretace jsou pro mě tím největším naplněním a obohacením v mém pedagogickém i lidském růstu.
Jaký je podle vás přínos účasti v MenARTu pro studenty a co dal vám osobně?
MenART dává studentům i pedagogům možnost zažít jiný pohled na svět, získat nový impuls a setkat se s opravdovou inspirací. Vynikající osobnosti uměleckého světa zde předávají své dlouholeté zkušenosti a nadšení pro tvorbu, rozvoj, sebedisciplinu, týmovou spolupráci a schopnost naslouchat druhým. Mně osobně MenART přinesl nejen profesní obohacení, ale i hlubší smysl mé pedagogické práce. Uvědomila jsem si, že vše, co jsem dosud dokázala a jaké dovednosti jsem získala, mohu předat dál těm, kdo o to opravdu stojí. Prostředí MenARTu je krásnou komunitou sdílení, růstu a otevřenosti – inspirací pro děti i pedagogy. Díky tomuto programu jsme s mou žákyní mohly navštívit mnohá výjimečná místa po celé České republice a stát se součástí zajímavých debat i prestižních koncertů na vysoké umělecké a profesní úrovni.
Jakou radu týkající se práce s nadanými dětmi byste ráda dala svým kolegům?
Práce s nadanými dětmi je výzvou sama o sobě. Tyto děti potřebují podporu, pochopení – a především volnost a svobodu být samy sebou. My pedagogové je na jejich cestě uměleckého růstu a vzdělávání provázíme. Neměli bychom se bát společně s nimi tvořit a objevovat nové „dráhy do neznáma“. Někdy je velmi přínosné ustoupit z role učitele a dát dětem prostor zkusit to, co se jim sami snažíme předat. V těchto momentech nás často dokážou lépe pochopit. Každý den je dobré si připomenout, jaké to bylo, když jsme i my jako děti přicházeli do hodin nebo stáli před publikem.
Co vás na vaší práci nejvíc baví?
Baví mě vlastně nebýt učitelka:) Tedy alespoň taková, která všechno ví a teď už jen učí. Baví mě být pozorným žákem svého žáka, objevovat s ním právě tu jeho cestu a rozšiřovat mu obzory.
Jaký je podle vás přínos účasti v MenARTu pro studenty a co dal vám osobně?
Mé žákyně v MenARTu byly každá z jiného těsta. Všem třem ale MenART pomohl posunout se dál v jejich hudební cestě, ať už se jednalo o uvědomění si vlastní píle a poctivé přípravy na cestě budoucího profesionála, u jiné k získáním větší sebedůvěry. Posunul je samozřejmě i po technické a výrazové stránce. Já osobně jsem MenART ocenila i jako možnost sdílení s ostatními pedagogy a při lekcích s Kateřinou Kněžíkovou jsem vděčna za několik velmi silných "aha" momentů pro mou další práci.
Jakou radu týkající se práce s nadanými dětmi byste ráda dala svým kolegům?
Především nečekat na "talent", ale hledat ho. Neškatulkovat děti na ty "s" a "bez", ale motivovat všechny k hledání své cesty, jedinečného ideálního zvuku svého hlasu. Talent je pro mne nadšení pro věc, které pak spolu s pílí umí zázraky i u dětí, kde bychom možná na začátku jejich cesty řekli, že talent nemají. Úkolem učitele je podle mne toto nadšení probouzet, pěstovat, kultivovat a spolu sdílet.
Co vás na vaší práci nejvíc baví?
Na mé práci mne baví absolutně všechno - příprava úkolů, vyhledávání témat i technik, které by žáky zaujali a obohatili, vyhledávání v dětech skrytých potenciálů, komunikace s dětmi a jejích rodiči, těšení se na výsledky mé práce.
Jaký je podle vás přínos účasti v MenARTu pro studenty a co dal vám osobně?
Každému z mých žáků MenART dal něco jiného, ale rozhodně ani jeden z nich po jeho absolvovaní nezůstal stejný. Pro mne osobně je MenART zdrojem inspirace a povzbuzení a setkání s mentory i kolegy z celé republiky je velkým obohacením.
Jakou radu týkající se práce s nadanými dětmi byste ráda dala svým kolegům?
Vidět v každém žákovi, a to jak v nadaném, tak i v průměrném, jedinečnou osobnost a dávat té osobnosti co nejvíce prostoru pro její vývoj.
Co vás na vaší práci nejvíc baví?
Proces učení, objevování a radost žáků, když se vše nakonec zúročí například povedeným koncertem.
Jaký je podle vás přínos účasti v MenARTu pro studenty a co dal vám osobně?
Bohužel jsem doteď s akademií MenART neměl tu čest spolupracovat, takže nemohu posoudit.
Jakou radu týkající se práce s nadanými dětmi byste rád dal svým kolegům?
Kromě vedení k pravidelné a svědomité práci nechávám také děti dýchat, aby mohly rozvíjet svou osobnost a individualitu.
Co vás na vaší práci nejvíc baví?
Na mé práci mě nejvíc baví vyprávět a tvořit příběhy skrze tanec. Rozvíjet jím nejen tělo, ale i duši. Naplňovat pohyb obsahem a smyslem. Učit děti kreativně přemýšlet, tvořit a hledat vlastní cestu. Posilovat jejich sebedůvěru a vnitřní jistotu. Baví mě hledat nové přístupy, naslouchat, pozorovat a učit se od dětí samotných. Tanec je pro mě mostem do světů, které na první pohled s pohybem vůbec nesouvisejí. A právě tahle různorodost a hloubka mě naplňuje. Práce s dětmi a mladými lidmi ve věku od pěti do dvaceti let je stálou výzvou. Neustále mě vede ke zdokonalování jak lidskému i profesnímu. Je to vztah, ve kterém se navzájem obohacujeme. Děti formují mě a já je. A právě tahle vzájemnost je pro mě tím nejcennějším.
Jaký je podle vás přínos účasti v MenARTu pro studenty a co dal vám osobně?
Dívky měly během uplynulého roku možnost skrze vlastní prožitek nahlédnout do světa, který je blíž profesionální taneční praxi. Učily se zvládnout náročnou práci od začátku do konce – technicky, mentálně i emocionálně. Byly vedeny k tomu, aby nejen pochopily, co tvoří kvalitu tance, ale aby jej dokázaly procítit a sdílet. Posilovaly svou vnitřní odolnost, výdrž a zodpovědnost k sobě samým i k celku. To vše se krásně propojilo s radostí a hlubokým uspokojením z odvedené práce. Velkým darem pro nás všechny bylo setkání s mentorem Janem Kodetem. Jeho laskavý a zároveň rozvíjející přístup byl dívkám velmi blízký a silně je inspiroval. Jeho přítomnost nás vedla citlivě a s respektem k jejich věku, možnostem i potřebám. Pro mě osobně byl MenART silnou a obohacující pedagogickou zkušeností s přesahem daleko za rámec jednoho školního roku. Na této cestě jsem se naučila mnohé nejen o taneční pedagogice, o tvorbě, ale i o sobě samotné. Bylo pro mě radostí strávit rok po boku Honzy. Dnes už ho mohu takto oslovit, protože z našeho profesního setkání vzešlo i přátelství. Děkuji mu za jeho vedení, jasný směr i lidskou přísnost spojenou s podporující kritikou, která nese a poponáší.
Jakou radu týkající se práce s nadanými dětmi byste ráda dala svým kolegům?
Každé nadané dítě je jedinečný svět, tak křehký, citlivý a plný silného vnitřního pohonu. Má rada by zněla: vnímejte nejen jejich talent, ale především jejich lidskost. Vytvářejte bezpečný prostor, kde se mohou rozvíjet nejen výkonem, ale i pochybami, emocemi a hledáním. Buďte jim oporou, ale i zrcadlem. Naslouchejte, veďte je s jemností a nezapomínejte, že i ti nejnadanější potřebují čas. Čas dozrát, unést svou výjimečnost a naučit se s ní žít. Někdy méně tlačit a více vnímat může vést mnohem dál.
Co vás na vaší práci nejvíc baví?
Už odmala jsem věděla, že chci pracovat s dětmi a učit je hrát na milovanou příčnou flétnu. Nejvíc mě na mé práci baví náš rovnocenný vztah s dětmi, to pracovní flow, radost z tvoření v naší třídě, naše maximální otevřenost, zábava a těšení se ze společného hraní!!
Jaký je podle vás přínos účasti v MenARTu pro studenty a co dal vám osobně?
MenARTu jsem měla tu radost účastnit se čtyřikrát s mými flétnistkami, práce s naším vynikajícím mentorem Janem Ostrým nám dala spoustu nových zkušeností, poznatků, i nová přátelství, radost z vystoupení na prestižních koncertech. Osobně mě nesmírně bavila nálada a práce na našich setkáních, možnost se posunout, pracovat na sobě, jelikož hledám neustále, jak svou výuku vylepšit.
Jakou radu týkající se práce s nadanými dětmi byste ráda dala svým kolegům?
Pro práci s nadanými dětmi mám stejnou radu jako pro práci se všemi dětmi – milovat hudbu, přijímat a milovat své žáky a nechat se unášet tvořením, hraním, radostí spolu s nimi.
Co vás na vaší práci nejvíc baví?
Na moji práci mě nejvíc baví možnost sledovat růst a vývoj žáků, jak se postupně zdokonalují ve svém uměleckém projevu a získávají sebevědomí. Je pro mě velkou odměnou vidět, jak se jejich talent rozvíjí a jak nacházejí svou cestu v umění. Zároveň mě těší atmosféra tvořivosti a radosti, která panuje v našich hodinách.
Jaký je podle vás přínos účasti v MenARTu pro studenty a co dal vám osobně?
Přínos účasti v MenARTu pro studenty spatřuji v možnosti setkat se s jinými mladými talenty a profesními mentory z různých ZUŠ a konzervatoří, což jim přináší neocenitelnou inspiraci a motivaci. Pro mě osobně je účast v MenARTu oceněním mojí práce a zároveň motivací pro další rozvoj a zlepšování svých pedagogických metod. Také mi dává možnost porovnat svoje přístupy s ostatními pedagogy a inspirovat se jejich zkušenostmi.
Jakou radu týkající se práce s nadanými dětmi byste ráda dala svým kolegům?
Ráda bych doporučila, abychom vždy přistupovali k nadaným dětem s empatií a podporou, a zároveň jim dávali prostor pro jejich vlastní tvorbu a experimentování. Je důležité jim poskytnout výzvy přiměřené jejich úrovni, aby se cítily stimulovány a zároveň nezahlceny. Také bych doporučila úzkou spolupráci s ostatními pedagogy a sdílení zkušeností, což může obohatit naše přístupy a přispět k lepším výsledkům našich žáků.
Co vás na vaší práci nejvíc baví?
Pestrost, svoboda, nepředvídatelnost – kudy se bude řeka ubírat, když bude mít volnou cestu? A děti!
Jaký je podle vás přínos účasti v MenARTu pro studenty a co dal vám osobně?
MenART kromě setkání s autoritou v oboru nabízí možnost nadhledu žákům i učitelům. Z odstupu a mezi ostatními účastníky setkání se pohled na věci mění. Tvorba se tak posouvá jinak než ve školním ateliéru.
Jakou radu týkající se práce s nadanými dětmi byste ráda dala svým kolegům?
Určitě doporučuji účast v MenARTu. Být průvodcem a pozorovatelem, nabízet nové možnosti a prostředky. A počítat s tím, že nás děti přerostou.
Co vás na vaší práci nejvíc baví?
Baví mne společně s dětmi hledat a objevovat. A asi úplně nejvíc mne baví ta chvíle, kdy nějaký text, který jsme dosud vnímali jako „povinnou četbu“, najednou ožije. Když vidím, jak se holky a kluci začnou ptát, přemýšlet, vnímat souvislosti, smát se při čtení, nebo se nad něčím skutečně dojmou – to je pro mě vždycky malý zázrak. Vystudovala jsem i český jazyk a literaturu na Filozofické fakultě UK, takže pro mě dramatická výchova není jen o hraní, ale také o hlubším kontaktu s literaturou. Fascinuje mě, když děti vezmou text – třeba klasickou báseň nebo úryvek z divadelní hry – a začnou si ho přetvářet, hledat v něm významy, aktualizovat ho, hledat si k němu vlastní cestu. Takhle se učí číst, rozumět, interpretovat a především – mít literaturu a divadlo rády. A také mne baví, když přijde na dramaťák malý človíček, který pořádně nemluví, rozkoukává se a po letech odchází mladý člověk, který je schopen prezentovat svůj názor a postoje a také si vše odůvodnit a obhájit. A je jedno, zda z něj bude profesionální umělec, nebo ten, kdo celoživotně bude mít umění rád. A tohle vnímám jako smysl své práce.
Jaký je podle vás přínos účasti v MenARTu pro studenty a co dal vám osobně?
Z toho, co jsem slyšela od kolegů, kteří MenARTem prošli, je zřejmé, že tento program má pro studenty obrovský přínos. Kolegové o něm mluvili s nadšením a respektem. Byli nadšení z přístupu mentorů, z inspirace, kterou si odnesli studenti i pedagogové. Možnost pracovat s umělci z praxe, sdílet tvorbu napříč obory a setkávat se s vrstevníky, kteří to mají podobně, vnímám jako něco, co školní prostředí často nabídnout nemůže. A nesmím zapomenout, že všichni oceňují příjemnou a kolegiální atmosféru, ve které setkání probíhají. Do MenARTu jsme se s „mým“ souborem Ty-já-tr – ZUŠŠ hlásili hned dvakrát a ani jednou jsme nebyli vybráni. Mrzí mne to, i když vím, že je to náročné. Ale není všem dnům konec. Třeba se jednou najde mentor, který bude s Ty-já-trem souznít a my s ním.
Jakou radu týkající se práce s nadanými dětmi byste ráda dala svým kolegům?
Buďte trpěliví a nebojte se být překvapeni. Nadané děti jsou často ty, které vás zaskočí otázkou, která vás samotné přiměje přemýšlet jinak. Někdy vše zpochybňují, mají svůj vlastní rytmus, jdou přespříliš do hloubky, nebo chtějí věci dělat po svém. Ale právě to je cenné. Naslouchejte jim. I když jejich přístup může být netradiční, právě tím nás můžou obohatit – a když cítí, že je bereme vážně, rozkvétají.
Co vás na vaší práci nejvíc baví?
Nejvíce mě baví ten nekončící proces s talentovanými dětmi, které jsou v mnoha ohledech velmi rozdílné. Jedná se o tvůrčí práci, která je pro mě zároveň výzvou, kdy musím neustále měnit systém, který je vždy velmi odlišný.
Jaký je podle vás přínos účasti v MenARTu pro studenty a co dal vám osobně?
Je to výzva pro žáky, kteří chtějí skutečně něčeho dosáhnout pod vedením těch nejpovolanějších pedagogů. Spolupráce s mentorem, kterým byl pan doc. MgA. Ivo Kahánek, PhD. v mých žácích vzbudila neuvěřitelnou chuť na sobě pracovat a dále se zlepšovat. Já osobně považuji tuto příležitost za start profesionální dráhy mladých klavíristů a pro mě vždy byla účast v MenARTu neskutečná inspirace a možnost čerpání nových zkušeností a znalostí.
Jakou radu týkající se práce s nadanými dětmi byste ráda dala svým kolegům?
Nespoléhat se na zavedená pravidla, protože každý žák je naprosto odlišný a nikdy se neopakující originál, vyžadující zcela odlišný přístup. Neustálé hledání správné cesty, chuť nebát se experimentů a víra, že pravidelná práce a přemýšlení o problémech musí být korunováno úspěchem. V tom všem výše jmenovaném, spolu s obrovskou láskou k této profesi spatřuji krásu a smysl práce hudebního pedagoga.
Co vás na vaší práci nejvíc baví?
Svou práci miluji, protože se celý proces učení neustále vyvíjí, je nesmírně tvůrčí a každodenně plný překvapení. Setkávání s mými žáky mě neustále inspiruje, osvěžuje a omlazuje a jsem vždy zvědavá na každého nového žáka. Těším se vždy na jeho hudební vývoj. Baví mě poznávat osobnost každého z nich a je úžasné, že učitel hudby má tu možnost sledovat cestu svého svěřence od útlého věku po dospělost.
Jaký je podle vás přínos účasti v MenARTu pro studenty a co dal vám osobně?
Rok strávený v MenARTu nám přinesl mnoho konkrétních podnětů při nácviku a studování skladeb. Rozšířily jsme si s mojí žákyní i repertoárové obzory. Ale především jsme se zblízka setkaly s názorem na naši společnou práci od inspirativního a váženého umělce, klavíristy pana Karla Košárka. Velkým přínosem účasti v MenARTu je, že člověk ztratí jakýsi ostych a vystoupí z pohodlné zóny své třídy a školy a dostane se mu důvěry konfrontovat svůj um na hodinách a vystoupeních pořádaných MenARTem. Přineslo nám to celé krásná setkání a mimořádné příležitosti - např. vystoupení na koncertě v rámci Pražského jara.
Jakou radu týkající se práce s nadanými dětmi byste ráda dala svým kolegům?
Každý si hledá a nachází svou jedinečnou cestu. Myslím, že při výuce mladého hudebníka je ale důležité, probudit v něm zájem a zapálení pro krásu hudby i s ohledem na to, že je to nikdy nekončící proces. Je tedy nutná velká dávka trpělivosti, pečlivosti a důslednosti. Nejdůležitější je ale opravdu nadšení pro věc a mít neustále potřebu se ve svém oboru dále posouvat, dovídat nové věci, vzdělávat, mít otevřené oči a nebát se.
Co vás na vaší práci nejvíc baví?
S dětmi a studenty se mi skvěle pracuje jak na Základní umělecké škole, tak na Konzervatoři v Brně. Největší radost mi přináší sledování, jak dítě od první hodiny klavíru neskutečně rychle roste v oblasti klavírní hry. Baví mě také na práci empatie a upřímnost dětí, rozvíjení talentu, jejich motorických a sluchových schopností. Je to náročné povolání, ale věřím, že můžeme děti výrazně pozitivně ovlivnit v citlivé, umělecké oblasti.
Jaký je podle vás přínos účasti v MenARTu pro studenty a co dal vám osobně?
Obrovský přínos MenARTu je několikeré setkávání se špičkovým pedagogem, který je ve svém oboru nejen skvělý člověk z lidského a z profesního hlediska, ale také úžasný tahoun pro mladší či starší umělce. Hráči se dostanou na pódia a festivaly, na které by se zřejmě jen těžko dostávali. MenART startuje budoucí profesionály již od útlého věku. Bylo moc hezké pozorovat, kam se děti a studenti za rok v MenARTu dokázali posunout. Tímto mi dovolte poděkovat celému týmu této skvělé organizace. MenART a jeho pedagogové mě velmi pozitivně ovlivnili v profesním životě. Naučili mě vnímat hudbu dětí od mladšího věku v očích profesionálů. Snažit se do mikro detailu věnovat skladbám po všech stránkách (hudební, technické, formální, pedalizační, charakterové, agogické, artikulační, harmonické...).
Jakou radu týkající se práce s nadanými dětmi byste rád dal svým kolegům?
Nebojte se do MenARTu přihlásit Vaše dítě nebo studenta. Možná Vám to na poprvé nevyjde, ale pokud máte ve své třídě talentované dítě nebo studenta, MenART je pro Vás ta správná volba.
Co vás na vaší práci nejvíc baví?
Nejvíce mě na mé práci baví, že není ani jediný den stejný. A že se mohu podílet na uměleckém a osobnostním růstu mých žáků a ve většině případů cítím, že je to vzájemné.
Jaký je podle vás přínos účasti v MenARTu pro studenty a co dal vám osobně?
MenART je jedinečný projekt a jsem velice vděčná, že jsem mohla být s mými žáky několikanásobně jeho součástí. Pro studenty je to něco velmi výjimečného – mají možnost po celý rok pracovat na sobě pod vedením významných mentorů.
A pro mne samotnou jsou všechna setkání velmi obohacující, když mohu nahlédnout do stylu výuky těchto vynikajících osobností ve svém oboru.
Jakou radu týkající se práce s nadanými dětmi byste ráda dala svým kolegům?
Dle mého názoru je velmi důležitý přístup každého pedagoga k sobě samému. Mám pocit, že se stále potřebuji vzdělávat a něčemu novému učit. Domnívám se, že obzvláště u nadaných žáků je důležitá důvěra – jak žáka, tak i rodičů v učitele, na kterého je kladena nesmírná zodpovědnost.
Co vás na vaší práci nejvíc baví?
Je to pestrost. Každý žák je jiná osobnost. Společný je cíl, naučit se vnímat hudbu a následně ji zpracovat a předat posluchačům. Práce na skladbě je proces hledání, objevování, u kterého se zasmějete i zapotíte.
Jaký je podle vás přínos účasti v MenARTu pro studenty a co dal vám osobně?
Za nominaci svým žákům velice děkuji, ale s MenARTem osobní zkušenost nemám. Před vznikem MenARTu jsem měla možnost poznat práci mentora MenARTu s mou žákyní a již mnoho let z této skvělé zkušenosti čerpám a dává mi inspiraci k práci.
Jakou radu týkající se práce s nadanými dětmi byste ráda dala svým kolegům?
Tvořte s žáky hudbu, která bude promlouvat. Dávejte žákům rady, ale nenařizujte. Snažte se s nadanými žáky hledat ideální tvar skladby. Mějte trpělivost.
Co vás na vaší práci nejvíc baví?
Nejvíce mě na mé práci baví různorodost, která se mezi jednotlivými žáky skrývá. Již od útlého věku se děti formují odlišnými směry. Pro mě jako pedagožku je velmi důležité a nesmírně zajímavé objevovat s každým svou vlastní cestu akordeonovým světem a nasměřovat děti právě tam, kde se budou cítit přirozeně a šťastně. Ať už jde o interpretaci vážné hudby, zájem o komorní hru s kamarády, zpěv nejrůznějších písní za doprovodu akordeonu či improvizace a tvorba vlastních kompozic. Snažím se tedy každému ukázat jednotlivé možnosti a spolu se již vydáme na naši konkrétní hudební cestu, ve které se pak snažím žáka zdokonalovat a podporovat.
Jaký je podle vás přínos účasti v MenARTu pro studenty a co dal vám osobně?
MenART sleduji již delší dobu a myslím si, že je to úžasný projekt, který otevírá žákům ZUŠ brány do pomyslného profesionálního světa umění. Je to nejen pro žáky, ale i jejich učitele obrovská motivace a čest pracovat po boku významných osobností, od kterých mohou čerpat cenné rady a zkušenosti jak v oblasti interpretace, tak i z hlediska pedagogického. Já osobně jsem velmi ráda, že od letošního ročníku je mezi vybrané obory zařazen i akordeon. Moc se těšíme s mou žačkou Johankou Juklovou na spolupráci se skvělým akordeonistou Jakubem Jedlinským, který má velkou praxi nejen jako interpret, ale i jako dlouholetý pedagog konzervatoře. Věřím tedy, že to pro nás bude velmi inspirativní rok.
Jakou radu týkající se práce s nadanými dětmi byste ráda dala svým kolegům?
Nerada dávám druhým rady, jelikož si myslím, že se sama mám ještě co učit. Podělím se s Vámi ale o drobnou myšlenku, kterou se ráda při práci s talentovanými dětmi řídím.
„Cesta za úspěchem může být někdy velmi náročná a trnitá, neměli bychom ovšem zapomínat na to, že naši práci děláme pro děti, nikoliv pro sebe. Proto je pro mě důležité nehnat se bezhlavě za cenami ze soutěží, ale naslouchat dětem, komunikovat a spolupracovat s nimi tak, aby to bylo příjemné jim i Vám. Takový úspěch či vítězství totiž může mít mnoho podob a je jen na nás, jak si hranici úspěchu nastavíme…“
Co vás na vaší práci nejvíc baví?
Miluji rozmanitost dětských duší a jejich čistotu v srdcích. Každý student je osobnost. Má práce tak nikdy nebude stejná a já se musím stále vyvíjet a pracovat sama na sobě, abych nikdy nezklamala to nadšení v dětských očích. A to mě neuvěřitelně baví!
Jaký je podle vás přínos účasti v MenARTu pro studenty a co dal vám osobně?
Přínos MenARTu je jak pro studenty tam pro jejich pedagogy naprosto výjimečný. Máme možnost “koukat” pod ruce (a taky trochu i do hlavy) umělcům na nejvyšší úrovni. Co je ale naprosto zásadní a jedinečné, je pravidelnost našich setkání. Klasické klavírní kurzy fungují jako týdenní injekce inspirace. Zde se ale bavíme o ročním kontinuálním vývoji pod vedením umělců, o kterých jsme si v minulosti mohli nechat jen zdát. Já osobně držím palce, aby tento projekt nikdy neskončil, a my se tak mohli stále vzdělávat a nechat na sebe působit tu neutuchající inspiraci.
Jakou radu týkající se práce s nadanými dětmi byste ráda dala svým kolegům?
Nikdy nezapomeňte, o co tu skutečně jde. Zní to jako klišé, ale na prvním místě musí být vždy čistá láska k hudbě. Jakýkoliv kalkul je slyšet a dělá z Vás někoho jiného, než kým ve skutečnosti jste…
Co vás na vaší práci nejvíc baví?
Na mé práci mě nejvíc baví obrovské věkové, osobnostní a povahové rozpětí u žáků. Žádnému jinému učiteli se na základní nebo střední škole nepodaří obsáhnout tu obrovskou škálu dětského života. Jako učitelé rosteme spolu s nimi. Pokaždé urazíme kus cesty a zase vidíme, že je cíl v nedohlednu. S dalším žákem přichází pokaždé nová cesta, nové zážitky. Stejná skladba získává jiné prožití, jinou atmosféru. Nesmírně se mi líbí trávit s nimi čas mimo ZUŠ. Proto často jezdíme na koncerty, workshopy, soutěže... Kromě obrovské motivace, zkušenosti, adrenalinu sbíráme hlavně společné zážitky, které nám zůstávají na celý život.
Jaký je podle vás přínos účasti v MenARTu pro studenty a co dal vám osobně?
Program MenART sleduji dlouho a jsem ráda, že v České republice něco takového existuje. Není to samozřejmost. Obrovským přínosem pro všechny účastníky MenARTu jsou umělci a lektoři, kteří jsou páteří celého programu. Víckrát jsem byla na hodinách Ivo Kahánka nebo Karla Košárka a pokaždé jsem odcházela s úsměvem na tváři a hlavou plnou myšlenek. Uvědomuji si, že právě tyto myšlenky často vyplouvají ven nejen během učení, ale i v běžném životě.
Jakou radu týkající se práce s nadanými dětmi byste ráda dala svým kolegům?
Nerada bych něco někomu radila. Během přemýšlení nad touto odpovědí můj zrak spočinul na latinském citátu, který mám ve své třídě a který i děti často čtou, a to je: Carpe Diem.
Co vás na vaší práci nejvíc baví?
Na mé práci mě baví objevování nových cest na mnoha úrovních – ať už jde o mezioborovou spolupráci, zkoumání nových materiálů a technik, nebo posuny v metodice. Práce s dětmi a mladými lidmi je nesmírně inspirativní – pokud jsme jim otevření a ochotní s nimi opravdu mluvit, často nás nasměrují tam, kam bychom se sami nikdy nevydali. Každá nová vlna žáků a studentů je jiná, ale všichni jsou výjimeční a každý z nich má co nabídnout.
Jaký je podle vás přínos účasti v MenARTu pro studenty a co dala vám osobně?
Účast v MenARTu je pro studenty obrovskou zkušeností. Rozvíjí jejich výtvarné i komunikační dovednosti a přispívá k celkovému růstu osobnosti. Tlak, který během desetiměsíčního programu zažívají, je pozitivní, protože mentorské skupiny tvoří bezpečné a laskavé prostředí. Osobnost mentora bývá klíčovým motivačním prvkem – mít možnost spolupracovat se špičkovým umělcem je zážitkem na celý život.
Mně osobně MenART přinesl řadu nových přátelství a krásných zážitků. Profesně mě obohacuje sdílení zkušeností s kolegy i studenty. Baví mě nahlížet do práce a myšlení mentorů – je to velmi inspirativní. Díky podpoře od mého mentora jsem se navíc vrátila ke své vlastní tvorbě, za což jsem opravdu vděčná.
Jakou radu týkající se práce s nadanými dětmi byste ráda dala svým kolegům?
Dala bych jim radu dát šanci každému studentovi – věnovat se všem stejnou měrou, zvláště pokud projeví zájem. Talent potřebuje především zápal, aby mohl růst a rozvíjet se. Jeden student může vynikat přesnou kresbou a skvělými pozorovacími schopnostmi, jiný nosí v hlavě úžasné myšlenky, kterým zatím nenašel výtvarnou formu. Naším úkolem je naslouchat a hledat cesty společně.
Desetiminutové příběhy s ambicí posunout všechny, kteří se o umění zajímají, s uměním pracují anebo ho studují.
Přihlaste se k odběru novinek »
