Co vás na vaší práci nejvíc baví?
Na své práci mám nejraději okamžiky, kdy vidím radost dětí z toho, co společně vytváříme. Hudba pro mě nikdy nebyla jen o správně zazpívaných tónech nebo o výkonu, ale především o vztazích, emocích a o tom, co dokáže mezi lidmi vytvořit. Velkou radost mi přináší práce s kolektivem a dlouhodobě se snažím o to, aby se všichni žáci spolu znali a aby vznikla skutečná komunita. Mám obrovskou radost z toho, že se z mé hudební třídy stala velká hudební rodina, ve které si děti navzájem přejí úspěch, podporují se, tráví spolu čas i mimo školu a dokážou držet při sobě.
Velmi mě naplňuje také zapojování rodičů a celých rodin do společných hudebních projektů. Naše ZUŠ má bezprostředně za sebou premiéru velkolepého školního muzikálu Za kouzlem lásky, na kterém jsem se podílela jako autorka scénáře a režisérka. Do projektu se zapojily děti napříč všemi obory naši ZUŠ, stejně jako jejich rodiče a prarodiče. Premiéra se uskutečnila 9. a 10.května v DK Poklad v Ostravě a zaznamenala obrovský ohlas publika. Energie dětí, která vycházela z jeviště byla nepopsatelná.
Žáci výtvarného oddělení se věnovali výrobě kulis a rekvizit, spolu s Akademiky III. věku, díky čemuž vznikla na naší škole krásná symbióza všech věkových kategorií a všech oborů. Sólových rolí se ujali žáci z mé pěvecké třídy – od nejmladších až po dvaadvacetileté studenty – kteří v alternacích vytvořili tým plný neuvěřitelné energie. K nim se připojili tanečníci ze všech tanečních tříd naší ZUŠ, a to jak v sólových rolích, tak v kolektivních vystoupeních. Důležitou součástí projektu byl také dětský sbor, který nádherně propojil jednotlivé scény. Všichni zúčastnění žáci nejen zpívali, ale také hráli a tančili, čímž vzniklo krásné propojení pěvecké, herecké a taneční složky.
Samotná příprava muzikálu byla velmi intenzivní. Psaní scénáře, příprava projekcí i střih hudby mi zabraly téměř rok práce. Další rok pak probíhalo intenzivní zkoušení mimo čas standardní výuky. Já i děti jsme tomuto projektu věnovali hodiny a hodiny svého volného času navíc – a dělali jsme to rádi, protože jsme cítili, že společně tvoříme něco výjimečného. O to větší radost mám z toho, s jakým nadšením, energií a vzájemnou podporou děti do celého projektu vstoupily.
Děti měly možnost stát se součástí velkého celovečerního muzikálového projektu v divadelním sále a přinést divákům kouzelnou podívanou i silný emotivní zážitek, na který budou všichni ještě dlouho vzpomínat. Bylo nádherné vnímat, jak hudba propojuje generace a vytváří společné zážitky. A po premiéře bylo dojemné sledovat, jak těžce se dětem loučilo, protože společně prožily něco výjimečného. Právě tyto chvíle kolektivní radosti, sounáležitosti a vzájemné podpory jsou pro mě v práci nesmírně cenné.
A to je asi právě to, co mě na mé práci baví nejvíce – vidět upřímnou radost dětí z toho, co společně dokážeme vytvořit a realizovat. Jejich radost je zároveň i mojí radostí a tou nejupřímnější odměnou, jakou si mohu jako pedagog přát.
V čem se podle Vás dnes proměňuje role pedagoga uměleckého oboru?
Mám pocit, že role pedagoga uměleckého oboru je dnes mnohem víc o člověku než jen o samotném umění. Přesto ale musím říct, že pro mě osobně se tato role vlastně příliš nemění, protože právě o tohle všechno se snažím už celá léta. Nikdy jsem svou práci nevnímala jen jako předávání technických dovedností nebo snahu o dokonalý výkon. Vždy pro mě byla důležitější cesta než samotný cíl. Věřím, že když si k dětem člověk najde cestu, získá jejich důvěru a vytvoří bezpečné prostředí, mohou pak společně vznikat opravdu velké věci.
Pokud se k dětem dostanu blíž a cítí, že mi mohou důvěřovat, dokážeme společně tvořit s obrovskou energií a upřímností. Myslím si, že učitel na ZUŠ musí být dnes z části i psychologem. Děti se mi během hodin často otevírají natolik, že v jejich životě nefunguji jen jako učitelka, ale i jako člověk, kterému důvěřují a se kterým mohou sdílet své radosti i trápení. Velmi si vážím i důvěry rodičů, kteří se na mě někdy obracejí s prosbou o pomoc nebo podporu v situacích, které s hudbou vlastně vůbec nesouvisí.
Snažím se dětem pomoci nejen po umělecké stránce, ale i lidsky. Protože pokud je dítě v psychické pohodě, cítí podporu a má kolem sebe zdravé vztahy, může naplno rozvíjet svůj talent i osobnost. A právě tehdy mohou vznikat projekty a zážitky spojené s hudbou, které mají hluboký smysl a na které děti vzpomínají celý život.
Pro mě osobně je nejkrásnější sledovat, když mezi dětmi vznikají opravdové vztahy, když si navzájem fandí a když se z kolektivu stane parta lidí, kteří spolu rádi tráví čas a společně něco tvoří. Věřím, že právě společné zážitky mají obrovskou sílu. Když děti zažijí, že dokážou společně vytvořit něco krásného, co přináší radost i ostatním, odnášejí si toho v sobě mnohem víc než jen naučené tóny nebo choreografie.
A možná právě v tom vidím největší smysl práce pedagoga uměleckého oboru — nebýt jen učitelem, ale člověkem, který dětem pomáhá růst nejen umělecky, ale i lidsky.
Jakou radu týkající se práce s nadanými dětmi byste rád/a dal/a svým kolegům?
Práce s nadanými dětmi podle mě vyžaduje především citlivost, trpělivost a schopnost vnímat dítě jako osobnost, nejen jako „talent“. Radu, kterou bych kolegům ráda předala, by možná mohla znít jednoduše: nesoustřeďme se jen na výkon, ale ještě víc na člověka, který za ním stojí. Nadané děti často vnímají věci velmi intenzivně, rychle se učí, ale zároveň mohou být citlivé, nejisté nebo emočně křehké. Proto je podle mě zásadní vytvářet pro ně bezpečné prostředí, kde se nebojí chybovat a kde není talent samozřejmostí, ale něco, co se dál rozvíjí s pokorou a radostí. Velmi důležité je také nezapomínat, že i nadané dítě je pořád dítě – potřebuje podporu, pochvalu, ale i vedení a hranice. Osobně mám zkušenost, že největšího rozvoje dosáhnou děti tehdy, když mezi nimi a pedagogem vznikne důvěra. Když se necítí jen hodnoceny, ale skutečně přijímány. Teprve pak jsou schopné otevřít se, riskovat, zkoušet nové věci a posouvat své vlastní limity. A zároveň bych svým kolegům ráda předala ještě jednu důležitou radu: zaměřme se opravdu především na práci s dětmi samotnými a snažme se potlačit vlastní ego i případnou pedagogickou rivalitu. Děti jsou jako otevřená kniha a vnímají naprosto vše – nejen to, co jim říkáme, ale i naše emoce, včetně těch negativních. Myslím, že není důležité soutěžit mezi sebou, ale naopak budovat prostředí spolupráce, sounáležitosti a vzájemného respektu. Když dokážeme přijmout, že cílem není konkurence, ale společný růst dětí, může se změnit i atmosféra celé školy. A právě v prostředí, kde si lidé dokážou přát úspěch navzájem, mohou děti opravdu nejlépe rozkvést.
Jaký je podle vás přínos účasti v MenART pro studenty a co dal vám osobně?
MenART vnímám jako něco, co dětem i pedagogům může dát zkušenost, která se v běžné výuce jen těžko nahrazuje. Nejvíc mě na tom asi oslovuje možnost, že se dítě dostane do blízkého kontaktu s výraznou osobností svého oboru a zažije práci trochu jinak – ne jako „výuku“, ale jako skutečné tvůrčí hledání, dialog a společnou cestu. Myslím, že pro děti je obrovsky cenné už jen to, že najednou vidí, že jejich práce má přesah. Že to, co dělají, má smysl i mimo jejich školu, a že mohou růst nejen technicky, ale i v odvaze, vnitřní svobodě a sebevědomí. Často je to právě tenhle typ zkušenosti, který v nich něco „odemkne“ – najednou si víc věří, víc zkouší, méně se bojí chyb. Velmi silný je podle mě i kontakt s dalšími talentovanými dětmi. Ne jako soutěž, ale spíš jako přirozená inspirace – vidět, že každý má jinou cestu, jinou citlivost, jiný výraz. Učí to pokoru i radost ze sdílení. Pro pedagoga je MenART zároveň možnost vystoupit z každodenní rutiny a podívat se na vlastní práci z odstupu. Člověk dostane nové impulzy, inspiraci, ale někdy i jemné zrcadlo toho, co dělá dobře a co třeba může posunout dál. A to je velmi cenné. Zároveň si ale myslím, že spoustu principů, na kterých MenART stojí, už člověk v sobě buď má, nebo ne – ten důraz na vztah, důvěru, individuální přístup a skutečné vedení dítěte. A právě proto mě tahle myšlenka programu i osobně láká do budoucna.
