Milan Cais

K tomu, aby se dalo s čímkoliv začít je důležité téma, myšlenka, idea, směr, nápad nebo aspoň náznak cesty, kterou by jste se chtěli ubírat. Jestli vaše práce nakonec skončí na plátně, papíře, jako reliéf, asambláž, video či volně v prostoru jako socha, instalace nebo menší plastika se teprve necháme překvapit. Zvolte si téma, které vás zajímá, má pro vás smysl a chcete ho prozkoumávat. Pokusíme se mu společně najít nejlepší možnou formu a materiál.

Výtvarník, performer, hudebník a zakladatel a klíčový člen skupiny Tata Bojs je multimediální umělec mnoha talentů. Výtvarnu se věnuje od počátku souběžně s muzikou a obojí dělá stejně usilovně. Vedle projekcí, animací, videoklipů a scénických řešení koncertů kapely samostatně rozvíjí i svébytnou výtvarnou tvorbu, jež vedle multimediálních formátů zahrnuje též malby, kresby, sochy, ilustrace a instalace ve veřejném prostoru – třeba dobře známý Noční hlídač instalovaný v roce 2000 na střechu budovy Goethe institutu v Praze. Milan Cais se účastnil řady společných výstav u nás i ve světě (jeho instalace byly například vystaveny v českém pavilonu na světové výstavě v japonském Aiči) a jeho práce jsou zastoupeny v několika soukromých i státních sbírkách.

Milan Cais absolvoval Akademii výtvarných umění v Praze – studoval v sochařském ateliéru u profesora Huga Demartiniho a Jindřicha Zeithammela a v ateliéru vizuální komunikace pod vedením Jiřího Davida. Jako diplomovou práci vytvořil trojrozměrný autoportrét – mluvícího robota p3D-O1, jehož název pak nějakou dobu používal jako pseudonym. Z řady výjimečných děl jmenujme sérii světelných boxů nazvanou Máma, táta a já, velkoformátovou malbu na zdi foyer Švandova divadla Sunday, Bloody Sunday či objekt Voyeur na Žižkovském vysílači. Instalace Vesmírná odysea a Otec a syn se staly součástí výstavy Imprese v Rudolfinu, velký úspěch slavily též fantaskní (hudební) nástroje z recyklovaných materiálů zvané Kalimby v rámci projektů Petra Nikla Hnízda her a Orbis Pictus. Velké množství návštěvníků přilákala Caisova instalace velkých mrkajících očí na Staroměstské na Malostranské věži u příležitosti prvního ročníku festivalu světla Signal.

V Caisově pojetí se vizuálním objektem a nositelem nových významů často stávají věci z hlediska svého použití již překonané, díky hravým formám zpracování, ironii a nadhledu však představují zajímavý „přirozený“ svět, který nás nutí pátrat ve vrstvách vlastní paměti. První samostatnou výstavu, vizuální deník s názvem 9 + 6, vytvořil v roce 2006 v Galerii kritiků. Silné autobiografické prvky měla i výstava Pod kůží (2011). Poslední Caisova velká přehlídka Dveře dovnitř (Villa Pellé, 2017), na níž možná poprvé není výtvarná složka přímo navázána na tu hudební, nabídla vedle trojrozměrných objektů a instalací též sérii abstraktních akvarelů.

V minulém roce Cais zabrousil do další profese – pro firmu Baťa navrhl speciální edici tenisek. Začal též vymýšlet scény i pro jiné kapely, třeba pro turné skupiny Lucie či pro velký koncert kapely Zrní ve Foru Karlín. Společně s výtvarníky a hudebníky Petrem Niklem, Ondřejem Smeykalem a Jiřím Hradilem působí od roku 2005 ve „svátečně“ vystupující hudebně-performanční skupině Sváteční Pop.

patronem programu je spoleČnost RSJ - dĚkujeme!